Co se už dlouho šuškalo, se nyní potvrdilo. Bulharsko, které má dlouhodobě zájem o přijetí evropské měny, dostane zlatá eura. Evropský komisař pro hospodářské záležitosti Pierre Moscovici prohlásil, že o tom není pochyb. Do jednoho roku země vstoupí do přípravky na jednotnou měnu ERM2, možná už v létě, a pak nejdříve po dvou letech přijme euro.

Česko by se o dění v Bulharsku nemuselo samozřejmě nijak zvlášť zajímat. Ale vzhledem k naší nedořešené debatě o euru by to byla chyba.

Jednak Bulhaři zase o kousek mění geopolitiku Evropy. Naposledy řady eurozemí rozšířila Litva, která přijala euro začátkem roku 2015, a celé Pobaltí tak skončilo pod jednotnou měnou. Nyní z jihu začíná jako první Bulharsko. A nebude jistě poslední, zájem má i zatím poslední přistoupivší člen EU Chorvatsko. Motivace těchto zemí jsou pochopitelné. Bulhaři mají úplně natvrdo navázaný kurz na euro, Pobaltí, Rumunsko či Chorvatsko to měly či mají také. Váhat s jednotnou měnou, když neexistuje vlastní měnová politika, nemá smysl.

Pro Česko se tak ale rýsuje budoucnost, kdy korunu obklopuje euro ze všech stran. Jako potenciální spojenci s národní měnou tak zůstávají jen státy s plovoucím kurzem − Polsko a Maďarsko, to je dost málo.

Druhý aspekt je ekonomický. Česko nejčastěji kouká po slovenské zkušenosti s eurem či Pobaltí. Ale i Bulharsko bude zajímavé. Bulharsko plní konvergenční kritéria − cenovou stabilitu, výši dluhu i dlouhodobých úrokových sazeb. Ale zároveň je to nejchudší stát EU. V paritě kupní síly není HDP na obyvatele ani na polovině průměru unie. Může optimálně fungovat měnová unie s tak rozdílně bohatými státy, jako jsou Lucembursko a Bulharsko? A co na konvergenci změní přijetí eura?

Všechny tyto "bulharské" otázky nás přivádí k těm "českým": Pokud se s větším či menším nadšením shodneme, že euro je jednou náš nevyhnutelný osud, za jakých podmínek chceme vstupovat? S jak silným kurzem a s jakou výší ručení za dluhy EU?

Snad nás Bulharsko donutí na tyto otázky hodně rychle najít odpovědi.