Bývalý politik a dnes soudce Pavel Rychetský drží hezkou tradici říct každých dvacet let něco opravdu hloupého. V roce 1998 to byla památná odpověď na otázku novinářů týkající se církevních restitucí. "Doufám, že nechcete papouškovat směšnou tezi, že co bylo ukradeno, musí být vráceno," řekl tehdy ministr… představte si v duchu tři velké vykřičníky… spravedlnosti.

Nyní jsou to výroky téhož o sociálních sítích, které zazněly minulý týden v Hospodářských novinách. Mimo jiné že jde o "patologickou oblast, která získává dominanci nad normální civilizovanou komunikací", a dále přitakání, že její "nezanedbatelný obsah" je "nepřítelem ústavního řádu". Říká Pavel Rychetský coby… ano, znovu ty samé tři vykřičníky… předseda Ústavního soudu.

Jako bychom zase slyšeli toho zuřivého a zaťatého uzurpátora vlastní pravdy, který ze současného honosného působení Pavla Rychetského občas probublává, avšak v dobách jeho působení v politice a hlavně v roli ministra jsme si ho mohli užívat naplno. Nebyl to pěkný pohled.

Debata o sociálních sítích začíná být poněkud únavná, hlavně proto, že názory a argumenty se stále opakují. Nepochybně platí, že to, co se ve virtuálním světě odehrává, je často nepěkné a nepříjemné. Platí i to, že sociální sítě významně ovlivňují společnost i politiku. A do třetice že ji ovlivňují negativně, lépe řečeno že dávají prostor temným stránkám našich duší a charakterů, které zůstávaly skryty.

Znamená to však, že sociální sítě představují cosi jako komplikaci pro demokracii a že bychom se k nim tak měli chovat? Nesmysl. Hlavní komplikací demokracie jsme my lidé. Se svými slabostmi, chybami a nedokonalostmi. Takže když pomineme technické detaily, debata o so­ciálních sítích není v důsledku ničím jiným než debatou o míře naší svobody.

V Česku je po roce 1989 velmi vysoká. I proto, že pro nás není svoboda samozřejmá. Moje i starší generace si dobře pamatují, jaké to je svobodu nemít. A jsme velmi citliví na jakékoliv snahy ji omezit nebo ohrozit.

A pak jsou tu lidé jako Pavel Rychetský. V něm se snoubí jeho komunistické kořeny se sebeláskou k vlastní ušlechtilosti, která mu dodává přesvědčení, že právě jeho názory, hodnoty a pocity jsou ty správné. A že tedy existuje cosi jako právo vymáhat ty samé od ostatních.

Touha cenzurovat sociální sítě, k níž se Pavel Rychetský v rozhovoru s HN přiznal, není ničím novým. Lépe řečeno je to stále ta samá touha cenzurovat názory a hodnoty, které on nezastává nebo se mu nelíbí. Stejnou touhu měl už v roce 2001, kdy ještě žádný Facebook ani Twitter neexistovaly.

Tehdy na konferenci Média a politici, která se konala v Praze, vyslovil veřejně lítost nad tím, co mimochodem zmiňuje i v citovaném rozhovoru. Totiž že se vládě s jeho účastí nepodařilo zřídit ze zákona orgán, který by česká média kontroloval a případně jim ukládal sankce.

Dodnes si pamatuju, jaký rozruch to způsobilo mezi zahraničními účastníky. Tehdejší šéfredaktor týdeníku Woche Hans-Ulrich Jorgens označil Rychetského názory zdvořile za "sympaticky brutální", avšak zdůraznil, že něco podobného od demokratického politika v životě neslyšel. Komentátor Michael White z britského Guardianu zase prohlásil, že mnohý britský politik by s Rychetským možná souhlasil, ale nikdy by se nic takového neodvážil říct nahlas.

Ano, Pavel Rychetský je i v roce 2018 tím samým inženýrem lidských duší, jakým byl v roce 2001 anebo třeba v roce 1998, kdy se mu jako socialistovi nelíbilo vracení ukradeného majetku nějakých panbíčkářů.

Moudře a důstojně vyhlížející předseda Ústavního soudu je někdy liberály považován za jakýsi protipól Miloše Zemana. Dík za každou příležitost, kdy si uvědomíme, že je to jen optický klam. 

Související