Spojovat cesty slavné mezzosopranistky jen se světovými metropolemi by byla chyba. Vystupovala sice v Carnegie Hall v New Yorku či operních domech v Paříži, Londýně, Lisabonu na dalších světových scénách, ale když si vybírá cíl soukromé cesty, míří většinou do hor a po vlastních.

"Máme to obrovské štěstí, že v Německu bydlíme v turistické oblasti Bádensko-Württembersko, Schwarzwald máme slušně řečeno za zády. Ráno vezmeme batoh a jdeme třeba na denní túru, často si do hor vyšlápnu s báglíčkem i sama. Je tam opravdu nádherná krajina," prozrazuje Dagmar Pecková místo svých častých toulek. Chození fandí, ať je kdekoliv. Denně ujde takových devět kilometrů. "Deset až patnáct tisíc kroků denně a hlídám si to na mobilu," říká. Ale nechodí jen po horách, má ráda i toulky městy, dokonce i na zkoušky či představení chodí většinou pešky.

"Posledních více než 30 let necestuji tak, že bych mířila za krásami světa. Samozřejmě jsou výjimky, třeba letos se chystáme s manželem do Dolomit na túry, ale většinou jsem na cestách kvůli nějakému vystoupení," míní, že cestování je vlastně nedílnou součástí její profese. Třeba v Japonsku byla osmkrát, nespočetněkrát v Asii či Americe. "Nejraději mám tu naši starou Evropu a učarovala mi třeba Perugia v Itálii."

Japonsko: Uznání doma musí předcházet úspěch v zahraničí

jarvis_5ae07c94498e8c84d1d41c4f.jpeg
Foto: archiv Dagmar Peckové

První velkou cestu podnikla Dagmar Pecková v roce 1992 s Českou filharmonií do Japonska. Vystupovali tehdy v Suntory Hall v Tokiu a operní zpěvačka si na tuto cestu pamatuje především kvůli atmosféře, která vládla v orchestru. Prý to byla filharmonická revoluce, kdy tak polovina uměleckého tělesa odmítala dirigenta Jiřího Bělohlávka. "Orchestr dokáže být docela velká síla, když někoho nechtějí, umí to dát najevo. Bělohlávek byl během této cesty soustavně muzikanty likvidován," vzpomíná. "Tehdy jsme tam byli se Štefanem Margitou, Petrem Mikulášem a Lívií Ághovou a snažili jsme se mu pomáhat," dodává s tím, že nakonec Bělohlávka vystřídal Gerd Albrecht.

Podle Peckové je pro Česko symbolické, že chce-li někdo uspět doma, musí si nejprve vydobýt slávu v cizině. Bělohlávek se do čela filharmonie vrátil po úspěchu v zahraničí.