Demokratický právní stát je ohrožen v rámci celé naší euroatlantické civilizace, jenom míra rezistence vůči těmto vlivům je stát od státu různá, myslí si předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. "Je to paradoxní, protože materiální úroveň obyvatel se neustále zvyšuje. Jenže současně se zvětšují sociální rozdíly, a to výrazným způsobem," říká v rozhovoru pro Hospodářské noviny.

HN: Společně s předsedou Nejvyššího správního soudu Josefem Baxou a předsedou Nejvyššího soudu Pavlem Šámalem jste požádali prezidenta Zemana o schůzku. Už jste dohodnuti na termínu?

Dopis odešel v pátek 6. dubna. Zatím nepřišla žádná odpověď.

HN: Souvisí tato schůzka s vašimi dřívějšími plány na odchod z funkce předsedy Ústavního soudu ještě před vypršením desetiletého mandátu v roce 2023? Josef Baxa, který bývá uváděn jako váš možný nástupce, končí v září ve funkci Nejvyššího správního soudu. Chystáte se odejít?

Vůbec to s tím nesouvisí. Když jsme byli loni v červnu zvoleni předsednickou zemí Konference evropských ústavních soudů, získali jsme mandát do konce roku 2020. Takže se v tuto chvíli vůbec nezabývám tím, kdo zaujme moje místo po roce 2020, pokud v té době skutečně rezignuji. Což neznamená, že mě to za ty tři roky nebude zajímat, samozřejmě bude.

HN: Co chcete s prezidentem řešit?

Chtěli bychom mu podat informace o stavu české justice, ale také nastínit perspektivy budoucího vývoje ve světle náročných úkolů, před kterými české soudnictví stojí.

HN: Které náročné úkoly máte na mysli?

Zejména neutěšený stav v oblasti procesních předpisů. Máme procesní předpisy jak pro civilní, tak pro trestní řízení stále z 60. let minulého století. Přitom základem spravedlivého procesu v každé zemi je procesní předpis, který má sloužit účastníkům, má jim být srozumitelný a má jim umožnit to, aby se domohli svých práv efektivně, v reálném čase.

HN: Nezlobte se, ale trochu nechápu, proč s touhle agendou jdete za prezidentem.

On bude například na návrh premiéra jmenovat ministra spravedlnosti, tedy potenciálního předkladatele nových procesních kodexů. On bude − opět v součinnosti s premiérem − obsazovat funkce předsedy i místopředsedy Nejvyššího správního soudu.

Pavel Rychetský (74)

◼ Bývalý disident patří vedle Miloše Zemana k posledním veteránům na nejvyšších ústavních postech,
jejichž politickou kariéru nastartovala ještě sametová revoluce.

◼ Spoluzakladatel Občanského fóra prošel funkcemi českého generálního prokurátora, místopředsedy federální vlády, senátora, místopředsedy české vlády a ministra spravedlnosti.

◼ V 90. letech byl také advokátem a přednášel na vysoké škole. Ústavní soud vede od roku 2003.

◼ Se současným prezidentem si Rychetský zjevně nerozumí tolik jako na přelomu tisíciletí, kdy v jeho sociálnědemokratické vládě řídil legislativní smršť a pomohl tak
Česko připravit na vstup do EU.

Na začátku roku Zemanovi vzkázal, že by si měl udělat pořádek mezi svými nejbližšími spolupracovníky.

◼ S předsedou Ústavního soudu jsme hovořili dva dny předtím, než jako soudce zpravodaj vyhlásil nález, kterým soud potvrdil úplný zákaz kouření v restauracích.

Plénum tvořené všemi ústavními soudci udělalo v protikuřáckém zákonu jen dílčí škrty.

◼ "Divil byste se, jak se k návrhu postavili někteří nekuřáci," odvětil předseda Ústavního soudu na poznámku, že se jako náruživý kuřák mohl z jednání vyloučit. Dodejme, že rozhodování nebylo jednomyslné, s většinovým názorem na zákaz kouření nesouhlasilo šest z celkem patnácti ústavních soudců.

HN: Budete hovořit také o nové funkci pro Josefa Baxu?

Uvidíme, jaká tam bude atmosféra. Zda nás vůbec přijme, v jaké sestavě.

HN: Ochladly vaše vztahy se Zemanem? Seděl jste v jeho vládě, tehdy jste spolu nepochybně dokázali vyjít.

Jak už jsem řekl jinde, několik posledních let je moje komunikace s Hradem nulová. Vidíme se jednou za rok 28. října.

HN: Čím to je?

Nehledejte jenom subjektivní příčiny, ať na té či na oné straně. Hlavním důvodem je, že funkce, ve které jsem, vyžadovala styk s prezidentem v době, kdy Ústavní soud nebyl plně obsazen. Ale od okamžiku, kdy je plně obsazen, naopak vyžaduje značný distanc. Některá média zdůrazňovala, že po znovuzvolení Miloše Zemana prezidentem jsem jej tentokrát nepozval na Ústavní soud, což bývá opravdu zvykem.

Těžko jsem ho ale mohl pozvat v situaci, kdy jsem byl soudcem zpravodajem například ve věci ústavní žaloby požadující vyslovení neplatnosti jeho znovuzvolení prezidentem. A takových žalob tu bylo více.

HN: Už před 17. listopadem 1989 jste připravoval ústavu pro demokratické Československo. Jak člověk přemýšlí, když píše ústavu? Představoval jste si nějaké mezní situace, ke kterým by mohlo dojít v budoucnu?

Je poctivé říci, že už rok předtím se nás scházelo víc. Předpokládal jsem, že to má být týmová práce. Schůzky byly velmi zajímavé, diskuse podnětná, ale nenapsali jsme ani větu. V listopadu 1989 jsem zjistil, že situace je kritická a že nezbývá než sednout a něco napsat. Aniž bych byl jasnovidec, už tehdy jsem tušil, že základním problémem nové československé ústavy bude vymezení kompetencí obou republik a federace, a to jak v oblasti zákonodárné, tak výkonné moci. Ostatně můj návrh i kvůli tomu skončil neúspěšně. Měl to být společný návrh Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí, ale nakonec ho předložilo jenom OF. VPN nepovažovala za možné, aby byla spolupředkladatelem návrhu, na jehož tvorbě se vůbec nepodílela − byť by slovenským politikům třeba beze zbytku vyhovoval.

HN: Na přípravě české ústavy jste se nepodílel. V únoru 1993 jste o ní ale napsal článek s kritickými poznámkami, některé působí trefně i z dnešního pohledu. Poukázal jste třeba na silné pravomoci vlády ve srovnání s parlamentem nebo na slabý Senát. Jak se díváte na českou ústavu teď, s tím časovým odstupem?

Patrně méně kriticky než v době, kdy byla přijata. Dnes bez ostychu konstatuji, že se ústava osvědčila. To, co je jí občas vytýkáno − malá kazuistika, obecné pojetí, absence lhůt pro některé ústavní akty prezidenta −, já považuji za jistou výhodu. Bylo zajímavé, že některé podstatné znaky, které vybočují z parlamentní formy vlády, získala česká ústava pod vlivem dvou lidí: Václava Havla a Václava Klause. Tím netvrdím, že přímo zasáhli, autoři ale nepochybně věděli, v čem jim bude třeba vyjít vstříc. Na jedné straně je tam polokancléřský model se silným předsedu vlády − to byla nepochybně úlitba Václavu Klausovi. Nikdy předtím, od roku 1920, nebyla vláda zcela v moci premiéra. Vždy byla v kompetenci prezidenta. Úlitba Václavu Havlovi je v tom, že na rozdíl od té inspirativní ústavní listiny z roku 1920 se v současné ústavě najednou objevil relativně široký okruh výlučných kompetencí prezidenta, které nebyly vázané na kontrasignaci.

HN: Po loňských volbách do Poslanecké sněmovny se více hovoří o možných změnách ústavy, kromě referenda se objevily také úvahy o rušení Senátu. Prezident nadto mluví o tvůrčím přístupu k ústavě, poskytuje neomezenou dobu k vládnutí premiérovi v demisi. Přišla doba, kdy se náš ústavní řád chvěje?

Sebelepší ústava nemůže nahradit nedostatek politické kultury nebo schopnost politických subjektů a celé politické scény hledat společná východiska, mít odpovědný postoj ke státu. Česká ústava vychází z pojetí demokratického právního státu, ve kterém nemůže mít jedna moc ve státě dominantní postavení a ovládat ty ostatní.

Přes ty zmíněné prvky kancléřského systému i extrémních prezidentských pravomocí je to ústava založená na principu parlamentní formy vlády. Navíc ústava nařizuje volební systém do jednotlivých komor parlamentu. Princip proporcionálního volebního systému do Poslanecké sněmovny ve spojení s ustanovením, že vláda rozhoduje ve sboru, sám o sobě jednoznačně každému napovídá, že v této zemi nemůže být jiná vláda než vláda koaliční.

HN: Vždycky se ale objevovaly i názory, že poměrný systém vede k slabým koalicím a že řešením může být příklon k většinovému systému.

Jsem rád, že se nepodařilo takovou změnu ústavy navodit. Proporcionální systém má jistě řadu nevýhod, jednou z nich je příliš velká odtrženost poslanců od voličů. Na druhou stranu je to skutečně zrcadlo. Výsledek voleb vyjadřuje nejen většinový, ale i menšinové názory ve společnosti. Považuji tento model za podstatně klopotnější, na druhou stranu má v sobě více prvků demokratičnosti.

HN: Ústava předpokládá, že vlády jsou v našem systému koaliční, přitom už od prosince je u moci kabinet, kterému chybí důvěra od parlamentu. Neblížíme se tím k pomyslné čáře ústavního hřiště?

Ústava na jedné straně vůbec nepředpokládá možnost, že by zde byla vláda bez důvěry. Jediným zdrojem legitimity vlády je Poslanecká sněmovna. Na druhé straně ústava logicky předpokládá, že nemůžeme mít stát bez vlády. Nemusíme mít prezidenta, nemusíme mít po jistou dobu Poslaneckou sněmovnu, ale není možné nemít vládu. Tomu se čelí různými způsoby. U nás tím, že ústava stanoví prezidentovi dva teoreticky neomezené a třetí vázaný pokus a po nich zakládá, kdyby byl ten třetí pokus neúspěšný, právo prezidenta rozpustit sněmovnu. Možná je chybou, že ústava předpokládá tuto variantu jako možnost, nikoli jako povinnost. Nemusela by to být povinnost prezidenta, mohlo by to být přímo účinné ustanovení ústavy, že při třetím pokusu se do 30 dnů rozpouští sněmovna a do 90 dnů se konají nové volby. Nikoho by totiž nenapadlo − teď mluvím trochu za tvůrce současné ústavy −, že by prezident nejen nevyužil tuto možnost, ale že by se jí dokonce ještě před prvním pokusem veřejně vzdal.

HN: Zmínil jste už politickou kulturu. Pokud se mění, může to přece vyvolat i tlak na změnu ústavy.

Já jsem se mnohokrát za poslední rok, pokud možno zdrženlivě, ale přesto, vyjadřoval k situaci, která postihuje celou naši euroatlantickou civilizaci. Naše civilizace prožívá krizi, je svým způsobem vypotřebovaná.

V některých zemích se daří dosavadním ústavním systémům dostatečným způsobem bránit přílivu populistických, extremistických, xenofobních a někdy i antisemitských subjektů. Ve všech případech nelze přehlédnout společnou příčinu. Tradiční systém politických stran už není adekvátní současné situaci. Společnost se výrazným způsobem proměnila.

Globalizace přinesla vedle pozitivních důsledků i velmi výrazné dehumanizační tendence, lidé se cítí být zcela osamoceni, mají pocit, že žádná z tradičních politických stran je nereprezentuje, a hledají novou náhradu. Mají pocit osamění, bezmoci a hlavně strachu. Nejhorší a zároveň nejúčinnější nástroj populistických a extremistických uskupení je práce se strachem. A je úplně jedno, jestli tím nepřítelem vzbuzujícím strach bude cizinec, osoba jiné barvy pleti, majetná osoba, nebo dokonce instituce, jako je Evropská unie.

HN: Projevy populismu v české politice se v poslední době nepochybně rozšířily. Je u nás ohrožen demokratický právní stát?

Zdá se, že je ohrožen v rámci celé naší euroatlantické civilizace, jenom míra rezistence vůči těmto vlivům je stát od státu různá. Je to paradoxní, protože materiální úroveň obyvatel se neustále zvyšuje. Jenže současně se zvětšují sociální rozdíly, a to výrazným způsobem. Navíc jistá část společnosti si je vědoma toho, že klasický ústavní systém, ve kterém má rozhodovat politická reprezentace, je do značné míry vyblokován působením nestátních a nepolitických, zejména nadnárodních ekonomických subjektů, jejichž moc začíná omezovat kompetence národních státních orgánů.

HN: Znamená to, že ústava a ústavní řád budou hrát stále menší roli?

Ano, ale je to jediná a poslední kotva, která může zachránit základní principy demokratického právního státu.

HN: Co se s tím dá dělat?

To kdybych věděl. Je dobré si přečíst esej Moc bezmocných, kterou napsal Václav Havel v době hluboké normalizace. Už tehdy tušil, že ta krize přijde. Jeho představa, že se těmto tendencím dá čelit cestou emancipace občanské společnosti a vlivu nevládních seskupení, se ale ukázala jako iluzorní. Dnes žijeme v úplně jiné době.

V našem rozhovoru jsme úplně pominuli neobyčejně zhoubné působení sociálních sítí. To je patologická oblast, která získává dominanci nad normální civilizovanou komunikací, ať už mezi jednotlivci, nebo mezi partnery na politické scéně. Jsem šokován, že i zahraniční politika na nejvyšší úrovni, myslím třeba Donalda Trumpa, se odehrává na Twitteru. Nemám Twitter ani Facebook, zdůrazňuji. A nikdy mít nebudu.

HN: Jsou sociální sítě nepřítelem ústavního řádu?

Jejich nezanedbatelný obsah nepochybně takovým nepřítelem je. Pro mě bylo příjemné překvapení, že Spolková republika přijala zákon, který umožňuje bezprostřední cenzuru a zásahy do obsahu sociálních sítí. Jsem samozřejmě zvědavý, jak tento zákon obstojí před německým Ústavním soudem. U nás evidentně není šance, aby byl takový zákon přijat. Aspoň pléduji za to, aby orgány trestního řízení zvýšily kontrolu obsahu sociálních sítí a efektivně a rychle postihovaly veškeré projevy, které naplňují skutkovou podstatu trestného činu podněcování k rasové nenávisti a podobně.

HN: Jenže když řeknete cenzura, nebo jenom kontrola, okamžitě se zvednou protestní hlasy.

Jsem si toho vědom. Ale i vy jako představitel tištěného média musíte vnímat, jak stoupá vliv anonymních sociálních sítí, kde se každý cítí naprosto svobodný a troufne si překračovat nejen elementární principy etiky a slušnosti, ale i trestního práva.

HN: Jak by kontrola internetu měla fungovat?

Když jsem byl v jedné z předchozích vlád, kde byl ministrem kultury Pavel Dostál, který stál před úkolem nového tiskového zákona, doporučoval jsem mu velmi neortodoxní návrh. A to připomínám, že sociální sítě tehdy ještě neexistovaly. Už tenkrát jsem mu doporučoval, aby zavedl institut, jenž by umožňoval každému občanovi podat žalobu na vydavatele, případně správce nějakého portálu. V médiích to vyvolalo silnou kritiku.

HN: Asi by hodně záleželo na konkrétní právní úpravě.

Já jsem to měl tenkrát napsané, ale protože nemám žádný archiv, tak už nevím, kam se to podělo.