Tématem číslo jedna v oblasti bydlení je už dlouho růst cen nemovitostí vyvolávající debaty o tom, do jaké míry se realitní bublina nafoukla či zda se pomalu nezačíná vyfukovat. S tím souvisí i problém hypoték, spor o to, jestli v dobách krize nebudou pro část zadlužených až příliš těžké. Každoměsíční rutinou je zpravodajství o vývoji úroků a s tím související dostupnosti bydlení. Statistici, realitní firmy a samozřejmě i nájemníci též bedlivě sledují vývoj ceny nájemného. Prostě běžná "agenda" v tržní ekonomice zpestřená nesmělými a ne moc dobře promyšlenými pokusy měst o sociální bydlení.

Do toho na nás ale stále doléhá ozvěna dávných časů, kdy to byl stát, kdo určoval, do jaké výše se nájem v té které oblasti a bytové kategorii může vyšplhat. Je až neuvěřitelné, že tento stav trval do roku 2006, s přechodným obdobím dokonce až do roku 2012. Přitom "otec reforem" Václav Klaus přece už v roce 1996 prohlásil transformaci za skončenou. Ovšem bydlení se to ze "sociálních důvodů" netýkalo, což bylo řešení, které těm, kteří neměli kde bydlet, zrovna sociální nepřipadalo.

Pro nepamětníky může být podobně neuvěřitelné, že to byl sociální demokrat Jiří Paroubek, kdo zákon deregulující nájemné prosadil. A jak se ukazuje, ušetřil tím státu peníze. Až nyní, pod tlakem verdiktu Evropského soudu pro lidská práva i českého Ústavního soudu totiž padl první rozsudek přiznávající plné odškodné (dosud šlo jen o drobné) majiteli bytu za období, kdy v otázce nájmů vládl chaos, až bezpráví. Tuto neblahou éru "Paroubkův" deregulační zákon ukončil a za následující období tak už stát nic platit nemusí.