Projevy francouzského prezidenta na pařížské Sorbonně, v nichž představil své vize ohledně budoucnosti starého kontinentu, a jeho úterní vystoupení v Evropském parlamentu dělí půl roku, na odhodlání Emmanuela Macrona prosadit reformy nejen doma, ale i na evropské úrovni se toho moc nezměnilo. Za těch šest měsíců se však ukázalo několik důležitých věcí.

První zkušenost: V Národním shromáždění Macron disponuje většinou, na niž se může spolehnout, ale na unijních summitech musí budovat koalice, aby prosadil své plány a představy. Francouzský prezident je příliš bystrý na to, aby nevěděl, že se bez spojenců neobejde, ale jeho reformní elán od loňského září brzdilo pomalé skládání vládní koalice v Berlíně, v níž už se spolková kancléřka nezdá tak silná, jak bývala za časů, kdy se o ní mluvilo jako o "královně Evropy".

A i když je nyní německá koalice opět pohromadě, nezdá se, že by vítala návrhy zřídit vlastní rozpočet eurozóny a funkci ministra financí, jak plánuje Macron. O vstřícnosti se bude možná mluvit až poté, co bude zřejmé, že Francie si dává do pořádku své domácí finance. Kdekdo přiznává, že v tomto ohledu nelze Macronovo odhodlání upřít, ale čas je dosud příliš krátký.