Majitel Palírny U Zeleného stromu Milan Hagan je duší strojař, jeho pražská kancelář dodnes sídlí v areálu bývalé ČKD, kde začínal. Do velkého byznysu ale pronikl ve zcela jiném oboru − po kariéře krizového manažera koupil v roce 2000 pivovar v Krásném Březně na Ústecku a během osmi let vytvořil jednu z největších českých pivovarnických skupin s tržbami kolem 1,3 miliardy korun.

Poté co před deseti lety skupinu Drinks Union prodal Heinekenu − podle neoficiálních informací zhruba za dvě miliardy korun −, se Hagan přeorientoval na lihoviny a se svou firmou, v současnosti dvojkou na českém trhu, se chystá expandovat do zahraničí. K tomu mu má pomoci oblíbený český "alkohol s lidskou tváří" − Stará myslivecká.

Studoval jste fyziku a později i filozofii přírodních věd. Na jakou dráhu jste se připravoval?

Začal jsem teoretickou fyzikou, pak jsem přestoupil na praktičtější obor, na fyziku pevných látek, protože praxe znamenala větší jistotu výdělku. K filozofii jsem se dostal v rámci studia, tehdy šlo s povolením děkana studovat i jinde. Chodili jsme se odreagovat třeba na medicínu. V praxi ale bylo větší uplatnění, chtěl jsem mít rodinu, a tak jsem šel do strojírenství.

Co vás zavedlo na jezuitskou univerzitu v Tokiu, kde jste absolvoval program krizového managementu?

Když padl komunistický režim, přišla spousta organizací a mladým lidem nabízely možnost manažerského rozvoje. Výběrová řízení byla i na úrovni podniků, a tak jsem se dostal ke studiu v Japonsku. Bylo to pro mě velmi přínosné.

V čem konkrétně?

Tam jsem třeba zjistil, že jedna věc je, jak podnik vypadá navenek, a druhá, co vlastně dělá. Navštívili jsme Toshiba Corporation a v marketingovém oddělení se nás ptali, co si myslíme, že je jejich hlavní byznys. My jsme říkali, te­levize, elektronika! A oni že ne, že je to těžké strojírenství, elektrárny. Televize jsou robustní, dlouho vydrží a jsou spolehlivé a my říkáme, že stejně kvalitní a spolehlivé jsou i naše elektrárny. Pochopil jsem, že vedlejší produkce může podpořit marketing a hodnotu značky.

Práce v ČKD pro mě byla životním zlomem. Stal jsem se nejmladším ředitelem v ČKD za celou její historii a jsem na to dodnes hrdý.

Dlouho jste pracoval v ČKD. Jak to tam na počátku 90. let vypadalo?

Myslel jsem si, že v ČKD udělám kariéru. Pro mě byla ta práce životním zlomem. Když jsem nastoupil, nebyli tam lidé s odpovídajícími manažerskými schopnostmi, ale odborně byli na vysoké úrovni. Měl jsem šéfa středoškoláka, který mě předčil úplně ve všem, i jako manažer. Nakonec jsem se stal nejmladším ředitelem v ČKD za celou její historii a jsem na to dodnes hrdý.

Proč jste odešel?

Odešel jsem po privatizaci. Nastoupil tam nový generální ředitel a vlastník Jiří Maroušek. Nechci se pouštět do historie, ale pamatuji si, jak na první poradě ředitelů prohlásil: "Se mnou sem přichází zákon." My jsme na něj koukali… tam nikdo nekradl. Když někdo vyžaduje železnou disciplínu a má nezvratné názory, kterým nelze oponovat, někdo se tomu podvolí a někdo ne. Po třetí radě ředitelů jsem si řekl, že ČKD zbankrotuje. Měl jsem představu o fungování podniku a myslel jsem si, že pro mě bude lepší, když odejdu.

jarvis_5ac4c99f498e6c1a7e836055.jpeg
Foto: Josef Horázný

Měla podle vás ČKD šanci přežít?

Neměla. Podnik musíte vést s nějakou myšlenkou. Když ale koupíte do koncernu výrobce kuličkových ložisek − v ČKD se ložiska používala minimálně − nebo dovozce Opelu se sítí prodejen a servisů, které nemají s byznysem ČKD nic společného, tak je něco špatně. Srdce mi krvácí, když si na to vzpomenu. Jeden z největších světových výrobců lokomotiv, kompresorů, těžké elektrotechniky… to všechno dokázal jeden člověk zničit během pár let, protože to neuměl. Navíc měl podporu ve stejně vzdělaných lidech s podobným rozhledem, kteří seděli ve vládě. Pro mě to je stále srdeční záležitost.