Hnutí ANO a ČSSD se do krve hádají o každý milimetr v programu případné vládní spolupráce. Nemocenská, sektorové daně, krajské školy, zdravotnictví − lítá to všemi směry.

Ale jakou váhu mají sliby, když účetnictví obou stran vypadá tak, jak vypadá? Jak moc debatuje o programu ANO, když svému předsedovi dluží 153 milionů a premiér vlastní i ochrannou známku hnutí?

Dobře že je ANO stranou jednoho muže, to se už nějaký pátek ví.

Ale poslední výroční zpráva o hospodaření ČSSD ukazuje, do jak obrovských problémů klesly i ty takzvané tradiční strany.

Oficiálně ČSSD skončila ve schodku skoro 40 milionů. To je ale ovšem jen účetní fasáda.

Podívejme se na závazky strany. Vůči své akciovce Cíl dluží strana přes 144 milionů se splatností do roku 2020. Dobře, Cíl ovládaný ČSSD asi počká, případně si sám půjčí.

Ale pak je tu pozoruhodný příběh sepětí ČSSD s Fio bankou. Ten začal v roce 2012 a stále se rozrůstá. Nyní strana bance dluží 138 milionů se splatností do tohoto roku a dále má přislíbeno čerpání úvěru 338 milionů, až se bude muset splácet pohroma po kauze Altner.

Když sečteme jen tato tři čísla, jsme na neuvěřitelných 620 milionech.

Ne, to nemá být tanec na hrobě ČSSD. Strana má naštěstí Lidové domy v každém okresním městě a právě jimi od Plzně po Znojmo ručí Fio bance.

Příběh ČSSD, která po fiasku ve sněmovních volbách získala místo 101 mi­lionů v roce 2013 už jen 37 mi­lionů od státu, ukazuje, na jak nezdravých základech stojí financování většiny tuzemských politických stran.

Andrej Babiš je extrém − stranu vlastní, úvěruje a šéfuje jí. Ale pokud ostatní strany tvrdí, že nechtějí, aby tu vládl vlastník loutkového hnutí, pak musí také přesvědčit o svém udržitelném financování.

Zatím to tedy tak nevypadá. Naopak se zdá, že ČSSD je hnána svými dluhy do koalice, ve které si sice stovky straníků udrží erární zaměstnání, ale která je těžko vy­světlitelná něčím jiným než právě dluhy.