Možná jste si toho nevšimli. Vlastně skoro určitě jste si toho nevšimli. Uprostřed všeho toho hořekování by to byl zázrak. Brečíme a naříkáme, nešťastní z toho, kam jsme se dostali. Nenávidíme se, demonstrujeme, děláme o tom vtipy. Jak se všechno zhoršilo a nic dobrého se neděje. Copak v tomhle si lze všimnout, že žijeme v zemi, která je zase o kousek šťastnější?

Ale je to tak. Podle zprávy zveřejněné OSN minulý týden jsme 21. nejšťastnější zemí na světě. Je to 20 míst za prvním Finskem. Ale i tak jsme si od loňska zase o dvě příčky polepšili. Jsme těsně za Spojenými arabskými emiráty, Velkou Británií a USA, na historicky nejlepší pozici.

Navzdory přistěhovalcům, Babišovi, Kalouskovi, Zemanovi, náckům, komunistům i pražské kavárně. Nehodící se škrtněte.

Index štěstí se vypočítává od roku 2012 jako alternativní varianta k porovnávání zemí podle čistě ekonomických ukazatelů, typicky HDP. Kromě nich bere v úvahu délku života, sociální rovnost či nerovnost a dále třeba míru korupce nebo to, jakou roli hraje v našich životech svobodná vůle.

Vypočítávání "štěstí" má své kritiky jako všechno, ale vzhledem k tomu, že zpracovává stejnou metodikou data z více než 150 zemí, je nepochybně vodítkem toho, jak si ta či ona země konkrétně vede. A jestliže se Česko trvale sune na­horu, je to minimálně indicie toho, že se nám vede líp a líp.

Byť to neradi slyšíme. V naší mentalitě − promiňte generalizaci − je zafixované to, že se cítíme nejlíp, když je všechno proti nám. A s tím souvisí i to, že si − promiňte další generalizaci − neumíme sami vládnout. Nemám to podložené daty, ale jsem přesvědčený o tom, že více než jiné národy tíhneme k tomu, volit spíše "proti" než "pro". Naším cílem není dostat ke správě veřejných věcí politiky, kterým bychom věřili a které budeme podporovat. Mnohem větší motivací je nepustit k moci politiky, které nesnášíme.

I v mé sociální bublině jsou většinou lidé, kteří přesně vědí, kdo by vládnout neměl. Babiš, Okamura a komunisté. Ale když se zeptáte, kdo by vládnout měl, většinou zavládne polekané ticho. "To je těžké, moc těžké. Není z čeho vybírat," kroutí se.

Ostatně potvrdila to i volba prezidenta. Nadpoloviční část elektorátu volila se sebezapřením Zemana, zbytek se sebezapřením protikandidáta. A protože reálný Zeman může − na rozdíl od mytického Antizemana − vzbuzovat emoce, vyhrál on.

Jak lze vyčíst z čísel průzkumů, spokojená je se Zemanem jen malá část příznivců. Ostatní, včetně jeho voličů, vidí jeho chyby a slabosti. Že není moudrým státníkem. Nezdá se však, že by to někomu nějak zvlášť vadilo.

Toužíme po štěstí jako každý. Ale líbí se nám představa, že jsme šťastní navzdory okolnostem. Ne jejich přičiněním. Rádi si stěžujeme a cítíme se znevýhodnění. Takže když pak čteme, že patříme mezi šťastlivce, kteří žijí v jedné z nejšťastnějších zemí na světě, hledíme na to s podezřením.

Zkrátka jsme zpovykaní, abychom použili ne zcela běžné slovo původem z Moravy, kterým primátorka původem ze Slovenska počastovala obyvatele Prahy. Je to přesné, navzdory tomu, že jsme za to primátorku kritizovali a že nakonec i ona sama byla nucena se za to omluvit.

Stejně tím vyvolala hněv a rozčílení mnoha Pražanů. Nepřipadáme si zpovykaní. Zdá se nám, že máme právo stěžovat si na to, co nám vadí. Například na přecpané autobusy, zácpy v ulicích a nedostatek míst na parkování.

Pravda je taková, že málokteré město má tak vysoký standard, co se týče hromadné dopravy či obecně kvality života. Najdeme tisíc a jednu věc, které jsou v Praze špatně a které by se daly zlepšit. Ale ve své kategorii patří Praha i tak k těm nejpřívětivějším velkoměstům.

Ano, jsme zpovykaní. A nejlepším důkazem toho je, že primátorkou je právě Adriana Krnáčová. To není politička do nepohody a potíží. To je primátorka zpovykanců, kteří si před volbami říkají "A není to vlastně jedno, haha?" a kteří mají pocit, že jejich postavení obyvatel nejbohatšího města jednadvacáté nejšťastnější země světa je neotřesitelné.

Jen abychom se nedivili.

Související