Před sedmdesáti lety komunisté převzali moc a přebudovali ekonomiku po sovětském vzoru. Po čtyřicet let v ní rozhodoval stát, protože firmy byly znárodněny a podřízeny centrálnímu plánu. A tak se chce říci, že pokud by Klement Gottwald a jeho lidé neovládli tehdejší politiku, bylo by dnes Československo, potažmo Česko normálním západoevropským státem. A jeho životní úroveň by se příliš neodlišovala od zemí jako Rakousko nebo Itálie, jejichž hospodářské úrovni se v dobách první republiky blížilo. Skutečnost je však složitější − k zásadní socializaci ekonomiky došlo hned po skončení druhé světové války, v roce 1945. Země totiž ležela v sovětské zájmové sféře a k tomu se znárodňování a plánování v té době těšilo uznání i na Západě.

"Již za války a po válce bylo ve vyspělém světě jasné, že svět jde doleva, že po zkušenostech z hospodářské krize se v praxi budou muset uplatňovat nové ekonomické a sociální poznatky a přístupy," uvádí ekonomka Lenka Kalinová. Jejich ztělesněním byli dva Britové: teoretik státních zásahů do ekonomiky John M. Keynes a propagátor moderního sociálního systému William Beveridge.

Tyto myšlenky také odpovídaly očekávání většiny českého obyvatelstva, které požadovalo odstranit příčiny masové nezaměstnanosti a chtělo sociální záruky. Nálady byly nejen protifašistické, ale i antikapitalistické.

Po poválečném znárodnění dvou třetin průmyslu bylo jasné, že Československo směřuje k plánované ekonomice.

Kdo z domácích politiků chtěl hlasy voličů, musel přicházet s návrhy daleko překračujícími program poválečné obnovy. A hrálo se o ně pomocí zestátnění průmyslu, radikální pozemkovou reformou, penězi pro sociálně slabé či odsunem Němců.

Prvorepublikové vzory

Zárodky řízené ekonomiky se tu ale zrodily už za první republiky, kdy vláda podle zmocňovacího zákona z roku 1933 vydala přes 300 závazných hospodářských nařízení. Řada z nich se týkala ještě důležitého zemědělství − úřady určovaly ceny obilí a za ně pak Česká obilní společnost vykupovala úrodu. Průmyslový export zase podpořila devalvace koruny, došlo i na státní záruky u exportních úvěrů a veřejné práce. Okupace tyto tendence prohloubila. Za protektorátu silně regulované hospodářství sloužilo nacistickému válečnému úsilí. A po osvobození na něj šla relativně snadno naroubovat opatření chystaná v emigraci nejen komunisty, ale i poradci prezidenta Edvarda Beneše.

Zásadní změnou se stalo znárodnění. Jeho rozsah souvisel s odsunem, protože českoslovenští Němci vlastnili za první republiky zhruba polovinu průmyslu. Poválečná vláda tyto majetky zkonfiskovala, stejně jako české firmy, jejichž majitelé byli odsouzeni za kolaboraci. Celkem šlo o deset tisíc podniků. Komunisté s rozsáhlým znárodněním váhali v obavě, že si znepřátelí veřejnost.

Naplno se do příprav vložili až poté, co tento krok začali připravovat sociální demokraté. Pak ovšem ovládli pole a odmrštili návrh ekonoma Jiřího Hejdy na zavedení státních akciových společností, v nichž by si soukromí vlastníci uchovali 49 procent a zůstal by prostor pro západní kapitál. O společný podnik měl zájem například nizozemský Phillips, který tak hodlal vybudovat továrnu na žárovky pro středovýchodní Evropu.