Majitelé rodinných firem často řeší, kdy je vhodný čas společnost předat. A zatímco jedni se těší, až zodpovědnost za rodinnou firmu předají dětem, jiní mají stále pocit, že jejich potomci nejsou na vedení společnosti připraveni. Podle ředitele advokátní kanceláře KPMG Legal Martina Hrdlíka by ale měl každý podnikatel najít vhodný způsob, jak společnost další generaci odkázat nebo předat.

HN: Doporučujete předat firmu ještě za života, nebo raději upravit podmínky nástupnictví?

Pro většinu majitelů je těžké najít ten správný okamžik, kdy firmu předat, a často se stane, že ho propásnou. Předávat společnost v sedmdesáti svému padesátiletému synovi už je poměrně pozdě. Je dobré firmu předat ve chvíli, kdy mají potomci největší potenciál firmu posunout dál. Důležité je, aby zakladatel po předání nechal rozhodovat své nástupce.

HN: Jak nastavit podíly ve firmě, pokud ji majitel předává několika nástupcům?

Často se setkáváme s tím, že majitelé chtějí alibisticky předávat firmu všem dětem stejným dílem. Nejhorší je varianta, kdy se podnik rozdělí na dvě poloviny mezi dvě děti. Vždycky doporučujeme, aby měl jeden z nastupujících vlastníků rozhodující vliv na fungování firmy a měl možnost nastavit směr, kterým se bude firma ubírat.

Martin Hrdlík (39)

Absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Mimo poskytování služeb rodinným firmám se zabývá korporátním nebo pracovním právem. Zkušenosti má ale také ze soudních a rozhodčích řízení, a to včetně mezinárodních arbitráží. Věnuje se přednáškové a publikační činnosti. V advokátní kanceláři KPMG Legal působí od jejího vzniku. Dnes je v pozici ředitele.

HN: Jaké má majitel možnosti převést rodinnou firmu na své děti?

V zásadě dvě. Za života může firmu darovat nebo převést za určitou úplatu. Pokud chce, aby se firma dědicům dostala do rukou až po jeho smrti, může se smířit s tím, že jeho majetek přejde na dědice podle zákonné posloupnosti. Může využít také institutů dědického práva, jako jsou závěť, dědická smlouva nebo třeba svěřenský fond. Rozhodně ale doporučuji, aby majitel již za života zajistil přechod svého majetku a pokračování firmy pro případ nenadálých událostí.

HN: Co nastane, pokud je majitel po nehodě nebo nemoci neschopen pokračovat ve vedení firmy?

Pokud se majiteli něco podobného stane, soud určí opatrovníka, většinou někoho z rodiny, kdo za člověka rozhoduje.

HN: Jaký je rozdíl mezi závětí a dědickou smlouvou?

Závěť je jednostranné právní jednání. To znamená, že zůstavitel ji může kdykoliv změnit. Dědická smlouva proti tomu vyžaduje při vzniku i změně dohodu zůstavitele a dědiců. Zůstavitel ji tak nemůže měnit podle svého rozmaru. Používá se například v situacích, kdy děti ve firmě pracují a investují do ní čas a energii. Smlouva jim pak zaručuje, že společnost skutečně jednou zdědí. Smlouva se ale může vztahovat jen na tři čtvrtiny hodnoty majetku. Se zbytkem zůstavitel nakládá, jak se mu zachce, ale dědici může i tuhle část majetku odkázat závětí.

V závěti i dědické smlouvě pak občanský zákoník umožňuje nastavit podmínky, za jakých nástupce majetek zdědí. Podmínkou může být třeba vystudování vysoké školy. Naopak nesmí limitovat potomky v tom, koho si vezmou nebo nevezmou.

HN: Kdy je vhodné využít svěřenský fond?

Svěřenský fond je v podstatě ekvivalent zahraničních trustů. Využívá se hlavně k dlouhodobému plánování toho, jak se s majetkem bude nakládat, až nad ním majitel ztratí kontrolu. Majetek je tam jako v bublině, nikomu nepatří. K zajištění toho, aby byl zachován pro další generace a nerozkutálel se.

Funguje to tak, že zakladatel vloží majetek do svěřenského fondu a s majetkem je nakládáno podle statutu, který zakladatel sepsal. O dodržování statutu se stará správce. Dle přání zakladatele pak dochází k plnění z majetku potomkům nebo sourozencům, tedy takzvaným obmyšleným. Účel svěřenského fondu nemusí být jen soukromý, ale také veřejně prospěšný.

HN: Jak často majitelé volí variantu svěřenských fondů?

Svěřenské fondy nejsou v Česku příliš rozšířené. Hned po jejich zavedení se o nich začalo mluvit v negativních souvislostech jako prostředcích pro skrytí majetku.

Od počátku roku se svěřenské fondy zapisují do evidence svěřenských fondů. Ty nové vznikají okamžikem zápisu do této evidence. Nově se pak do evidence zapisuje účel svěřenského fondu, popřípadě také předmět činnosti, údaje o správci, obmyšlených a řada dalších skutečností.


HN: Nemůže být neměnnost podmínek v budoucnu nevýhodou?

Je důležité naformulovat podmínky tak, aby svěřenský fond uměl reagovat na nejrůznější situace.

HN: Jak by si měl majitel vybírat, kterou z možností využije?

Především by neměl vybírat sám. Pokud není odborník. Je vždycky dobré, aby se majitelé rozhodovali informovaně, a to mohou jen tehdy, pokud mají dostatek znalostí o všech variantách. Je tedy dobré konzultovat věc s advokátem nebo notářem.

HN: Kdy by si měl člověk rozmyslet, kterou z možností využije?

Pokud má člověk fungující byznys, měl by se co nejdříve zamyslet nad variantou pro případ nenadálých situací. Nejde jen o to, na koho majetek případně přejde, ale především o zachování kontinuity fungování firmy, třeba po dobu trvání dědického řízení, které často probíhá několik měsíců. Pokud tak učiní, bude mít čas plánovat předání ve středně- nebo dlouhodobém horizontu. Proto je dobré, aby měl majitel nějakého důvěrníka, který přijde a pomůže chod společnosti zajistit.

HN: Měli by rodinní příslušníci dopředu znát člověka, který po tragické události pomůže zajistit chod firmy?

Není nutné, aby ho rodina znala předem, ale v době, kdy vystoupí ze své anonymity, by měl mít u členů rodiny dostatečnou autoritu a důvěru. Také se musí prokázat dokumenty, které by jeho tvrzení potvrdily.

HN: K jakým informacím by měl tento člověk mít nezbytně přístup?

Nejde určit minimum. Ideální je mít jakéhosi důvěrníka, jenž by byl zdrojem informací, které majitel firmy ostatním z určitého důvodu nechtěl říct. Někdy může jen doplnit skládačku o relativní drobnost. Třeba poskytnout informaci o tom, že majitel byl vášnivým sběratelem obrazů, které má někde schované, nebo že má někde nemanželské děti, o kterých rodina nevěděla.

HN: Je vhodné tuto úlohu nechat na firemním právníkovi?

To záleží na kvalitách a informovanosti toho člověka. Firemní právník je obeznámen s fungováním firmy. Nemusí ale mít znalosti širších rodinných vztahů a zdánlivě nesouvisejících věcí, které je třeba vědět pro hladké předání.

HN: Jak by měla firma ošetřovat vztahy s novými partnery dětí?

Předmanželská smlouva je dnes pro členy rodinných firem samozřejmostí. Vztahy s novými partnery často řeší takzvaná rodinná ústava. Ta ale není právně závazná.

HN: Doporučujete předat firmu jednomu člověku, nebo rozdělit společnost na podíly?

Každá situace je jiná. Aby ale nedošlo k paralýze, musí být mezi dědici vždy člověk, který je schopný prosadit svůj názor a rozhodnout. To neznamená, že ostatní sourozenci musí nutně přijít zkrátka. Mohou mít stejné majetkové podíly, ale rozhodovací pravomoci budou menší. Na druhou stranu nemá příliš smysl, aby byl někdo vlastníkem pouze formálně, když k firmě nemá žádný vztah a podnikat nechce.

HN: Jaký je nejhorší partnerský scénář?

Situace, kdy manželé mají společnou firmu, ale formálně je napsaná jen na jednoho z nich. Při manželských neshodách je pak jeden z nich zcela odříznutý od řízení firmy.

HN: Kterou největší chybu dělají majitelé v rodinných firmách?

Rozhodují jako rodiče, když mají rozhodovat jako byznysmeni. Jakkoliv jsou rodina a práce v rodinných firmách do značné míry neoddělitelné, z hlediska psychohygieny by měly být stanoveny nějaké základní bariéry, kam práce nesmí.

HN: Dá se rodinný a firemní život vyvážit?

To je těžké. Někteří majitelé jsou na zaměstnance z rodiny dokonce přísnější, aby do firmy nepřinesli nerovnováhu. Na druhé straně někteří zaměstnanci se postupně stávají téměř součástí rodiny. A dát vyhazov někomu, s kým třicet let pracují, je těžké. Vztahy mohou někdy ovlivnit racionální byznysové rozhodování.

HN: Jak postupovat při přijímaní rodinného člena do firmy?

Ideální scénář neexistuje, některé firmy preferují, aby noví členové začínali od píky. Prošli si všemi pozicemi, seznámili se s firmou. Jiní nechávají svoje děti, aby nasbíraly zkušenosti jinde.