Znovuzvolený prezident Miloš Zeman bodoval v okresech s vysokou nezaměstnaností, nižším vzděláním obyvatel a v pohraničních periferiích republiky. Jak je možné na těchto voličích postavit vítěznou strategii, když podle statistik Česko vykazuje stabilně jednu z nejnižších nerovností příjmů v Evropské unii i nejnižší nezaměstnanost? Navíc prožívá roky hospodářského růstu. Nespokojenost by tedy v úspěšné a rovnostářské zemi měla být na ústupu.

Sociolog a ekonom Jiří Večerník tvrdí, že si s celorepublikovými statistikami ani s často opakovaným poukazem na tuzemské rovnostářství už nevystačíme: "Česká společnost rozhodně není nejrovnější ani ve výdělcích, ani v situaci domácností," říká s odkazem na svou novou publikaci, která nyní vychází. V knize Jací jsme rovnostáři? zkoumá s ekonomkou Martinou Mysíkovou výdělky, příjmy a situaci domácností ve srovnání nejen s okolím, ale i s dobou, na kterou jedni chtějí zapomenout a jiným se po ní už zase stýská − posledními roky komunismu.

Výsledek? Podle studie nejsme žádní velcí rovnostáři nejen ve výdělcích a situaci domácností, ale ani v postojích, což může být ekonomickou a sociální odpovědí na úvodní otázku, kde se bere tolik nespokojenosti v prosperujícím Česku.

Bohatneme, ale ne dost

Z Večerníkovy studie vyplývá, jak důležité je subjektivní srovnávání s okolím, ke kterému se vztahuje. Málokdo si do každodenního života dokáže promítnout statistiku, že nerovnost příjmů domácností v Česku narostla ze všech postkomunistických zemí od roku 1989 spolu se Slovinskem úplně nejméně, všude jinde se nůžky více rozevřely.

Zato každý Čech nějak podvědomě při pohledu na okolní státy pociťuje statistiku, že HDP na osobu tu v poslední dekádě rostlo pomalejším tempem než v okolí. Rychleji, byť z nižších základů, rostli nejen Slováci, ale i Bulhaři, Poláci, Litevci, Lotyši a nejvíce Rumuni.

Podobně lidé ignorují statistiku, podle které jen velmi málo domácností v Česku obtížně vychází s příjmy, srovnáváno zase s okolními postkomunistickými státy. V tuzemsku velmi těžko vyjde s příjmy méně než osm procent domácností, na Slovensku a v Polsku je to přes desetinu, v Maďarsku skoro jedna pětina.

Naopak jsou si Češi v každodenním životě vědomi narůstajících dluhů. V celkovém zadlužení domácností jsou sice ještě daleko za úrovní západních zemí, ale trend je mimořádně rychlý. Mezi roky 1995 a 2015 se zvýšil dluh na obyvatele z 15 na 132 tisíc, většina jde za bydlením a zatěžuje rodiny na dekády.

Česko roste, ale ostatní rostou rychleji & Dluhy za bydlení – základ rodiny

Stejně tak obyvatele Česka asi příliš nezajímá, že se tu příjmové nůžky rozevírají méně než v okolních postkomunistických státech. Zato ale cítí, že rozdíl mezi mzdou desetiny nejlépe vydělávajících se od desetiny nejhůře vydělávajících stále zvětšuje a od roku 1989 narostl zhruba na 1,6násobek. Byť je to opět velmi nízký nárůst oproti okolním státům. Z unikátních šetření postojů zároveň vyplývá, že tatam je doba z počátku 90. let, kdy celá společnost přijímala, že po komunistické nivelizaci příjmů je rozrůznění nevyhnutelné a správné.

Pocit, že nedostatečně bohatnou, mohou mít také některé skupiny obyvatel podle vzdělání či oborů. Zatímco člověk se základním vzděláním byl v roce 1988 na 86 procentech průměru, v roce 2015 už byl jen na 64 procentech. Naopak léta transformace využil vysokoškolák k dosažení skoro jedenapůlnásobku průměru. Podobné je to s některými obory. Zatímco v roce 1990 byli výrazně nad průměrem zaměstnanci zemědělství či stavebnictví, dnes je jasným vítězem peněžnictví a pojišťovnictví.

Večerník si ve studii zpracované v rámci programu Akade­mie věd Strategie AV21 dal za úkol shromáždit co nejvíce srovnávacích dat o situaci českých domácností, aby odpověděl na otázku, jak je to s českým rovnostářstvím.

Interpretaci dat lze však dovést dál: Česká republika si umí poradit se "starou chudobou" důchodců či nepracujících prostřednictvím dávek a přerozdělování. Nedokáže si ovšem poradit s "novou chudobou", kam mohou spadat předlužené rodiny pracující s opravdu nízkým výdělkem či lidé, kteří mají pocit, že jejich kupní síla neodpovídá růstu celé české ekonomiky − to se týká především lidí v pohraničních regionech.

Více, či méně přerozdělování?

Co s tím? Ekonom oslovil odborníky a důležité aktéry na trhu práce, aby navrhli svou představu, jak Česku vrátit pocit, že společnost je spravedlivá, sociálně soudržná a přiměřeně přerozděluje.