Život v časech, kdy do něj skoro ve všem mluvila komunistická strana, se skládal převážně z nepříjemností (i pro její členy). Dalo se tedy předpokládat, že po pádu režimu ortodoxní soudruzi vymřou. Nestalo se, je tu nová krev a nutno přiznat, že kromě případů patologické hlouposti nebo zamindrákovanosti jsou mezi nimi i lidé celkem normální.

Některé jejich argumenty vypadají rozumně: konzumní společnost se často chová sebedestruktivně, demokracie nevynáší k moci nejlepší − a tak by se dalo pokračovat dlouho. Vnímavější jedinci hledají řešení a takzvaný vědecký komunismus je jediný ucelený myšlenkový systém, který se tváří, že ho má.