Jak dlouhá je čtvrthodina? I když necháme stranou vtípky o sexu, je to otázka bez jednoznačné odpovědi. Čtvrthodina může být krátká jako mžiknutí oka, ale i dlouhá jako celá věčnost.

Tak nejspíš připadala čtvrthodina lidem na Havaji v sobotu ráno 13. ledna. V průměru tak dlouho byly desetitisíce lidí přesvědčeny, že na ostrov, který je součástí USA, míří severokorejská raketa s nukleární hlavicí. V 8:07 dostali obyvatelé a někteří návštěvníci Havaje na své mobilní telefony textovou zprávu s tímto varováním a s výslovným upozorněním, že nejde o cvičení. Byli vyzváni, aby si okamžitě našli nějaký úkryt. Zároveň se v některých místech rozhoukaly poplašné sirény a varování zveřejnilo i několik rozhlasových a televizních stanic. Ty daly divákům a posluchačům detailnější instrukce: aby se ukryli v budovách a nevycházeli, drželi se dál od oken a pokud možno si lehli na podlahu. Řidiči byli vyzváni, aby zastavili auta u chodníku a ukryli se v nejbližší budově.

Zhruba během dvou minut dostaly úřady i policie od armády informaci, že žádná raketa neletí. Jednalo se o falešný poplach, způsobený lidskou chybou při předávání směny v agentuře pro mimořádné situace. Jeden ze zaměstnanců prostě zmáčkl špatné tlačítko. Trvalo šest minut, než se rozesílání původní SMS zastavilo (na te­lefony, které ji ještě neobdržely), a dalších 32 minut, než odešla druhá zpráva, že šlo o falešný poplach.

V médiích, na Twitteru nebo na Facebooku byl poplach odvolán v řádu minut, ale onu průměrnou čtvrthodinu byli lidé na Havaji přesvědčeni, že jim hrozí velké nebezpečí. Že jim pravděpodobně půjde o život. Nebýt to tak kruté, dalo by se říct, že falešný poplach nabídl výborný materiál pro studování lidského chování. Už číst články o tom, co různí lidé těch patnáct minut dělali, je zajímavé. Samozřejmě nechyběla hysterie, hodně lidí zmatkovalo nebo se chovalo zkratkovitě, ale našli se i takoví, kteří měli potřebu udělat něco dobrého. Třeba v jedné malé kavárně začali lidem dávat zadarmo kávu a dorty. Zajímavý střípek nabídl server Pornhub. Ten během oněch patnácti minut zaznamenal ve své historii nejvyšší a nejrychlejší pokles nezpůsobený technickými důvody. Když vám hrozí smrt, nemáte na pornografii náladu.

V kontextu vzrůstajícího napětí mezi Severní Koreou a USA, jejichž prezidenti se pár dní předtím dohadovali, kdo z nich má větší "červený knoflík", to samozřejmě zas tak velká legrace není. Oživily se noční můry osmdesátých let, které moje generace docela dobře pamatuje a kdy jsme si mysleli, že jaderná konfrontace tehdejších velmocí je na spadnutí. Bylo úlevné, když to z nás skoro přes noc počátkem devadesátých let spadlo. A teď se to obloukem vrací. V Japonsku jsou cvičné i falešné poplachy už skoro běžnou věcí, teď si něco podobného poprvé prožili v USA, byť zatím "jen" na Havaji. Ukázalo to, jak naprosto jsme my, žijící v západní civilizaci, na něco takového mentálně nepřipraveni. Že zkrátka nevíme co dělat.

Nevěděli bychom to ani my ve středu Evropy. Naše znalosti o mimořádných situacích nejdou moc daleko za horizont pravidelného zkoušení sirén v poledne první středu v měsíci. Když houkají jindy, netušíme nic. Co bychom dělali, kdyby nám přišla podobná textová zpráva jako před dvěma týdny lidem na Havaji? Asi to co oni. Naše první myšlenky by patřily našim blízkým a tomu, co pro ně můžeme udělat. Někteří by se snažili udělat něco racionálního, spousta lidí by se chovala iracionálně. Tak jako na Havaji. Byl malý zázrak, že falešný poplach nevedl k nehodám ani neštěstím.

Že něco máme, si často uvědomíme až v momentě, kdy zjistíme, že bychom o to mohli přijít. V tomto případě o pohodlí života v prosperitě a bez nebezpečí. A dojde nám, jak banální a nedůležitá je většina těch "strašných problémů", s nimiž se dnes potýkáme. Cvičný poplach v naší komfortní zóně pak z tohoto pohledu může být docela užitečný.