V roce 2016 bylo v Česku 834 tisíc exekucí za 325 miliard korun. Jak dlužníkům, tak věřitelům je přitom u desetitisíců exekucí jasné, že dlužník se už ze své mizerné situace nevyhrabe a věřitel nezíská ani korunu. To není spravedlivé a není to ani ekonomicky efektivní pro žádnou ze stran. Pokud budeme nadále tvrdit, že každý dluh se má zaplatit, skončíme jako na Slovensku, kde aktuálně ministryně spravedlnosti Lucia Žitňanská na­vrhuje dluhovou amnestii jako zoufalé řešení 3,6 milionu exekucí.

Proti tomu je Česko stále ještě procházka růžovou zahradou a řešitelný problém. Exekutorské eldorádo už skončilo před lety, nicméně spousta lidí zůstala v neřešitelné situaci několikanásobných exekucí.

Nyní musí dlužník zaplatit do pěti let alespoň 30 procent svých závazků. Ministr spravedlnosti Robert Pelikán by k tomu přidal i možnost splacení 50 procent do tří let. Nejkontroverznější je pak varianta nezaplacení ničeho po sedmi letech. Sedm let se prostě budete snažit umořit, co se dá, a i když to nebude nic, protože vyděláte jen existenční minimum, jste z dluhů venku. To je samozřejmě velké riziko a morální hazard. Sice by to řešilo problém nedobytných exekucí, ale je iluzí, že by všichni insolvenční správci měli čas a prostředky bedlivě sledovat dlužníka, zda nepodvádí a jen nečeká na amnestii, aby se pak vysmál svému věřiteli.

Možná by to šlo i jinak. Motivovat věřitele hned na počátku exekuce, aby si zjistil, jak bonitní je dlužník, a pokud by došel k závěru, že je chudý jak kostelní myš, aby pak raději do nějaké určité doby řízení sám zastavil a dluh odepsal. Nemusel by za to platit žádné poplatky. Takto by se vyřešily bagatelní dluhy a skutečně velké dlouhodobé exekuce by zůstaly jen u vážných případů.

Pelikánova maximalistická varianta je opravdu možná příliš riziková, nebavíme se totiž jen o podvodně vnucených lichvářských úvěrech, ale i o obyčejných dluzích za nájemné. Zde by nemělo být tak snadné uniknout dluhům. Něco se ale dělat musí. Jinak za pár let skončíme ve stejně zoufalé situaci jako Slovensko.