Díval jsem se do proskleného rohu svého pokoje, kde se před pár měsíci úpěnlivě plazila Rozárka. Ještě nedávno toho na svých končetinách moc neměla, pouze občas červený květ, jejž stěží unesla. Jako by jím chtěla darovat celé své koncentrované nitro. Taková velkorysost! Jediné, co si chránila, vše ostatní usychalo. Teď vidím na jejím místě zelenou džungli. A když přimhouřím oči, mohli by na jejích sílících větvích sedět i spokojení amazonští papoušci. A volat na mě: Ty krrrrretééééne! Proč jsi ji nepřesadil dřív?!

Ano, stydím se za to, že jsem z lenosti po léta týral ibišek, který mi kdysi svěřil do péče táta. Sic jsem mu sám dal jméno a měl ho rád, choval jsem se k němu jako k věci. Nyní jsem mu ale pořídil nový velký květináč a výživnou půdu.