Možná ten titulek pamatujete. "Volby českého prezidenta jsou nejzajímavější volby na světě," napsal zpravodajský server Buzzfeed. "Cože?" říkáte si, "to přece zrovna nesedí?" Máte pravdu. Nebylo to včera, nebylo to minulý týden, dokonce ani před měsícem. Bylo to přesně před pěti lety. Článek začínal slovy: "Kandidát s potetovaným obličejem soupeří s potomkem šlechtického rodu. Ale Češi také mohou zvolit prvního židovského prezidenta jinde než v Izraeli."

Tím byl míněn Jan Fischer, prezidentem se však nakonec stal jeho hlavní rival Miloš Zeman. Jak se ukázalo, "nejzajímavější volby" nakonec vedly vskutku k výrazné a rozporuplné hlavě státu, byť doma vzbuzovala mnohem víc emocí a nesouladu než v cizině. Pro svět byl Zeman jednou z mnoha lehce kuriózních, ale vlastně ne moc zajímavých politických figurek, které se jako žampiony urodily.

Moc pozornosti nevzbuzoval, a pokud ano, tak sporadickými extempore, například když se nechal fotografovat s atrapou pušky s nápisem "na novináře" v ruce. Ale skutečných mezinárodních státnických činů má za sebou pomálu. Ignoroval ho dokonce i Donald Trump, k němuž se hned po jeho zvolení sám přihlásil, s tím, že mu jeho oponenti dávají nálepku "českého Trumpa". Muže s malýma rukama a blonďatou přehazovačkou to však za­ujalo méně než odpalování míčků na golfových hřištích.

Po pěti letech tu máme volby, které v porovnání s těmi minulými moc zajímavé nejsou. Akceptovali jsme, že první kolo je pouze primárkami jakési imaginární strany "Všichni proti Zemanovi". Teprve z nich vzejde kandidát, kterého "Jeho Veličenstvo" současný prezident snad teprve začne brát vážně. Tak nějak to elektorátu vsugeroval současný hradní tým. Ano, bylo by velmi nečekané (a příjemné), kdyby se současný prezident do druhého kola nedostal. Není to nemožné. Ale asi se to nestane.

Pak je Zemanova nepřítomnost v debatách dobrou taktikou, jak potenciálního soupeře v druhém kole dopředu co nejvíc oslabit. Zeman opanoval polovinu hřiště a "Antizemanové" se tísní na té druhé. O to osobnější a nepříjemnější jejich šarvátky jsou. V příznivcích to může zanechat hořkost a rozpaky, možná až tak velké, že v případě neúspěchu "svého" člověka v druhém kole volit nepůjdou. Byť jsou to voliči, kteří ještě před pár týdny prohlašovali, že "každý je lepší než Zeman".

Češi se − jak je jejich dobrým zvykem − v týdnech před volbami změnili v národ expertů, v tomto případě na voličskou strategii. A antizemanovský elektorát se tak těsně před volbami trumfuje zaručenými návody, koho volit, aby konečného cíle − porazit Zemana − bylo dosaženo. Osobně si nemyslím, že tenhle způsob uvažování je chytrý a především dobrý pro naši duševní hygienu. Zastávám staromódní názor, že cílem jakýchkoli voleb je vybrat vítěze, nikoli poraženého.

Svůj hlas dám Michalu Horáčkovi, prostě proto, že si předvolební kampaň nejvíc odpracoval (a dal do ní nejvíc svých peněz) a technicky vzato udělal všechno správně. Víme vše o jeho názorech, minulosti, a dokonce i zdravotním stavu. A líbí se mi to, co mi do facebookového komentáře napsala Karolína Kamberská: totiž že se chce "zapsat pozitivně do dějin". Pro cyniky ve středu Evropy to zní možná až moc pateticky, skoro jako některé písňové texty pana Horáčka, ale pro mě je to správná a kvalitní motivace. A trochu toho patosu sem tam neuškodí. Na co bychom svůj sarkasmus a ironii jinak namířili?

Přeju i vám ve volbách pevnou ruku a dobrý pocit.