Česká národní banka začne od února zveřejňovat svá očekávání vývoje kurzu koruny. Důvodem k zásahu bankéřů by přitom nebylo ani případné posílení české měny na úroveň 25 korun za euro, říká v rozhovoru pro týdeník Ekonom guvernér centrální banky Jiří Rusnok.

Dá se očekávat, že ČNB bude letos pokračovat ve zvyšování úrokových sazeb. Na přijetí eura je podle Rusnoka naopak dost času. "Za mého 'pontifikátu' tento problém řešit nebudu," myslí si guvernér. Centrální banka chce rovněž nadále usilovat o to, aby mohla důrazněji zasahovat do hypotečního trhu ve snaze zabránit jeho přehřívání.

V Česku se hovoří o možné realitní bublině, která by mohla v blízké době splasknout, ceny bydlení by spadly. Jaká je situace z pohledu centrální banky?

Odhadovat bubliny a vyjadřovat se k nim je vždy velké riziko a trochu věštění z křišťálové koule. Podle indikátorů, které používáme, vidíme jisté nadhodnocení nemovitostí. A to zejména ve vztahu k příjmům. Ale není to nic dramatického, podle jedné z metod měření se to pohybuje kolem deseti procent nad odpovídající tržní hodnotou. Nejvíce se to týká Prahy a několika dalších velkých měst. 

komentář luďka vainerta:

ČNB podle hesla Sešněrovat a chránit

Propadu realitního trhu se tedy neobáváte?

Určitý typ nerovnováhy se nám tady vytváří, a je to spíš potenciální riziko než něco, co by nutně muselo ze dne na den způsobit větší problém, dokonce s makroekonomickým dosahem. Nicméně tato oblast je klíčová pro zachování finanční stability, což je náš primární zájem. S ohledem na řízení rizika nás samozřejmě zajímá i případný dopad na spotřebitele. Pokud by se velká skupina obyvatel ocitla v těžko řešitelné situaci, má to makro­ekonomické důsledky. Situaci pozorujeme dlouhodobě. Do jisté míry se někdy v roce 2016 vyhrotila. Ve druhé polovině roku 2017 vidíme zklidňování. Minimálně z hlediska produkce hypotečních bank.

Podle kterých parametrů zklidnění sledujete?

Stále víc nás zajímají ukazatele zadluženosti občanů. To znamená buď poměr splátek k příjmům, nebo poměr celkových dluhů k ročním příjmům. Když celkové zadlužení člověka překračuje jeho osmiletý výdělek, považujeme to za vysoce rizikové. A v poměru splátek k příjmům je to stav, kdy jde na splátky čtyřicet procent příjmů. Proto doporučujeme bankám, aby se takového přístupu držely. Zdá se, že to v naprosté většině respektují. Samozřejmě že ne vždy, ale máme nějaká toleranční pásma.

Jak reagujete na fenomén, kdy si lidé berou spotřebitelské půjčky, aby měli základ na hypotéku?

Tato praxe je nám známá a snažíme se takové případy rozkrývat. Je na kvalitním řízení rizika jednotlivých finančních ústavů, které půjčky poskytují, aby byly schopny si toto zjistit. Mají mimochodem zákonnou povinnost prověřovat úvěruschopnost žadatele.

Vidíme nadhodnocení nemovitostí. Podle jedné z metod měření se pohybuje kolem deseti procent nad odpovídající tržní hodnotou.

Na druhé straně, v zájmu bank nebo finančních makléřů je půjčku nakonec poskytnout.

Všechno se dá obejít. To ale není náš výmysl, to by měl být prvotní zájem lidí, kteří do těchto vztahů vstupují. Oni vstupují do obrovských rizik. Jak ti, kteří si půjčky berou, tak ti, co jim je poskytují. Pravděpodobnost selhání úvěru roste s natlakováním dluhové zátěže. Nějaký dokonalý informační nástroj nemáme. My bychom rádi do budoucna, pokud se bude posouvat uvědomělost společnosti a především politické reprezentace, šli směrem, který již dříve naznačila Evropská centrální banka (ECB). Rádi bychom sbírali data o úvěrech fyzických osob. Kdybychom taková data měli, a k tomu pravomoc stanovit horní hranice vybraných úvěrových ukazatelů, byli bychom schopni více méně stoprocentně předejít těmto řekněme úhybným manévrům. Ale nemyslím si, že ono "uhýbání" je masová záležitost.

Takže Česká národní banka usiluje o pravomoc sledovat půjčky jednotlivých fyzických osob, nebo dokonce v nějakých případech zasahovat?

Vůči jednotlivým fyzickým osobám určitě v tomto ohledu nikdy zasahovat nebudeme. My bychom chtěli mít pouze možnost shromažďovat individuální data o úvěrech fy­zických osob a o jejich souhrnném zadlužení. Tak jako shromažďujeme data o úvěrech právnických osob. Abychom systém práce s makroobezřetnostními daty v této oblasti měli festovní.

jarvis_5a54f175498ebde44213c56f.jpeg
Foto: Tomáš Nosil

Souhrnná data od jednotlivých bank vám nestačí?

My nyní můžeme získat data od bank ex post. Ale to je si­tuace, kdy už jdeme po konkrétním případu. Je však otázka, jestli banka má o klientovi na jeho rodné číslo dokonalý přehled. Pokud by to byla povinnost pro všechny úvěrující instituce, včetně nebankovních poskytovatelů, tak by se ta data u nás u nějakého identifikačního čísla sešla. Nás nezajímá jméno klienta, nás zajímá kód, že je to jeden člověk. O tomto bychom rádi diskutovali se zákonodárci, protože máme-li dbát o finanční stabilitu, tak k tomu potřebujme adekvátní nástroje. Dnes takové dokonalé nástroje nemáme. Neříkám, že máme holé ruce. U seriózních poskytovatelů jsme schopni pomocí doporučení dosáhnout žádoucího stavu. Mnohem horší je to u nebankovních subjektů, které nemají řadu povinností, jež mají banky. A musíme brát v potaz, že se tady budou rozšiřovat aktivity zahraničních subjektů. Nemůžete nikomu zakázat, aby si bral hypotéku od rakouské nebo slovenské banky. Kdyby byla povinnost hlásit individuální úvěry do registru, který bychom mohli spravovat, možnost úniků by byla mnohem menší.

Předpokládáte tedy možnost sbírat tato data i ze zahraničí?

Bavíme se o koncepčním návrhu. Uvidíme, jak dopadne debata v Evropě. ECB byla již velmi daleko, potom ovšem pravděpodobně pod tlakem Evropského parlamentu od záměru sbírat data o úvěrech individuálních osob ustoupila.

Situace z hlediska příjmů a zaměstnanosti je skvělá. Ale nemá cenu se utěšovat, že to je navěky. Zárodky krizí vždy vznikají v dobrých časech.

Na ČNB přešla v roce 2016 povinnost dohlížet i nad nebankovním sektorem. Proto ta snaha o sběr údajů?

To souvisí jen nepřímo. Vyplývá to ze situace na trhu. Lidé, kteří mají horší schopnost získat úvěr, budou hledat spíš na divočejším okraji úvěrového trhu.

To vám ale někteří hypoteční makléři vyčítají. ČNB nízkými úrokovými sazbami vyvolala poptávku po hypotékách. A potom tlačí lidi, kteří ji chtějí, aby si půjčili dráž…

To je účelová argumentace makléřů. Oni mají zájem na tom, aby se prodávalo horem dolem. Nezajímá je, jestli lidé zkrachují. Mají prostě provizi z prodané hypotéky a nejlépe, ať se to otočí ještě pětkrát. Takže makléři budou vymýšlet kdejakou pohádku. Měnová politika je od toho, aby řešila zásadní věci týkající se ekonomického cyklu a mírnila jeho výkyvy. Ta se nemůže řídit tím, jestli je zrovna v Praze nějaký realitní boom. Jsou to takové kecy makléřů a některých jim poplatných rádoby analytiků. Jestliže my jsme kritizování za příliš uvolněnou měnovou politiku, tak nevím, co by tito makléři říkali panu Draghimu (šéf ECB − pozn. red.) nebo v Japonsku kolegovi Kurodovi.

Prostě na různé politiky máme různé nástroje. Měnová politika má úrokové sazby, případně kurz a jiné operace. Makroobezřetnostní politika má především kapitálové přirážky a další. A pak jsou velmi jemné nástroje, zaměřené třeba na realitní trh, jako jsou limity a doporučení.

Vy jste chtěl novelou zákona posílit tyto své pravomoci…

Abychom měli jistotu, že dáme-li trhu konkrétní doporučení, že také platí.