Letošní rok proběhne pod dojmem osmičkových výročí, a tak se nabízí otázka, zda a čím se i on zapíše do dějin. Vždyť léta 1918, 1938, 1948, 1968 i o rok "opožděný" pád komunismu v roce 1989 přinesly zásadní změny. Události, které formovaly osudy milionů lidí, přičemž někteří stoupali vzhůru a jiní naopak na společenském žebříčku klesali. Někdo v tom spatřuje mystiku, ducha českých dějin, další pak náhodu, souhru šťastných či nešťastných náhod. Existuje ovšem i racionální vysvětlení: podle něho šlo o reakci nastupujících generací na nové podmínky, přičemž osmička na konci letopočtu bývala pádným argumentem pro kýženou změnu. Často takovou, která odpovídala překotně se vyvíjejícím mezinárodním poměrům.

Tímto způsobem, pokud připustíme, že generace nemusí být stejně dlouhé a mohou se prolínat a ovlivňovat, přičemž ta nastupující je díky své energičnosti lídrem, lze vysvětlit nadšení budovatelů Československa v Masarykových dobách. I náhlou deziluzi jejich nástupců za hospodářské krize a nástupu fašismu. Případně nadšení mladých při nástupu komunismu. Další, střízlivější generace už chtěla něco jiného a její touha po blahobytu, ale hlavně po svobodě ji spojovala s hnutím šedesátých let, kdy se děti bouřily proti rodičům od Washingtonu přes Paříž po Prahu. A v Česku bylo zapotřebí další generační obměny k pádu zkostnatělého socialismu, v němž rebelující studenti neviděli ani tak nepraktické dílo otců, ale dědů.