Slovensko se v uplynulých letech stalo zvláštní politickou laboratoří, kde se několikrát po sobě testovaly novinky, které s jistým odstupem převzali také politici v Praze. Vysvětlení skutečnosti, proč je v této věci Bratislava vlastně o krok před Prahou, se podle politologů skrývá za vyšší mírou ekonomické a hlavně politické nestability, což u východních sousedů vedlo k nutnosti hledat nová řešení.

Platí to už více než dvě desetiletí. V roce 1994 padl slovenský premiér Vladimír Mečiar, který měl zásluhy na rozdělení federace, zatímco v Česku se Václav Klaus musel jako předseda vlády poroučet až o tři roky později. V Bratislavě také jako první vyzkoušeli kabinet, při jehož sestavování zůstal mimo vítěz voleb, tedy opět Vladimír Mečiar. V této souvislosti otestovali rovněž nesourodou, ale vcelku funkční koalici spojující pravici s levicí. Po následujících politických turbulencích tam s předstihem před Českou politikou došlo k obrození proreformní pravice (za Mikuláše Dzurindy) a o něco později k renesanci totálně rozbité levice. Na zelené louce vyrostl sociálnědemokratický Směr, v čele s Robertem Ficem dokonce v roce 2012 získal nadpoloviční většinu mandátů a sestavil jednobarevnou většinovou vládu, což se v České republice od pádu komunismu nikomu nepodařilo.