Centrální bankéři na Západě ho mají rádi. Kamkoliv přijde, dříve či později dojde ke své oblíbené tezi, že jen měnová politika centrálních bank bez fiskální podpory od politiků nemůže nikdy dobře fungovat. A že by se politici neměli bát utrácet.

Když si ho minulý rok centrální bankéři pozvali na svůj výroční sraz do Wyomingu, Sims jim zdůraznil, že by pro vynalézání sebeinovativnějších měnových nástrojů neměli zapomínat na to podstatné − nečinnost politiků vládnoucích nad rozpočty.

Jinak nemluví ani v rozhovoru pro Ekonom. Eurozóna podle něj nemůže dobře fungovat, pokud nevznikne vedle Evropské centrální banky opravdu silný fiskální spoluhráč. Problémy spolku zemí platících eurem by vyřešila podle Simse evropská dluhopisová agentura a jasná pravidla pro bankrot.

Česko by i přes svou dobře spravovanou měnu mělo k euru jednou přistoupit. Ale až poté, co eurozóna bude mít takové instituce, s nimiž je možné bez problémů překonat další krizi, říká Sims.

Rok 2018 by měl v Evropě znamenat konec měnového dobrodružství. Evropská centrální banka by měla ukončit kvantitativní uvolňování, tedy nákup cenných papírů na sekundár­ním trhu, a následně by konečně měly vzrůst úrokové sazby. Inflace v eurozóně je však stále velmi nízká. Vrací se Evropa do časů normální měnové politiky, nebo ne?

Snad ano. Ale dlouhodobě tvrdím, že inflaci nemůžete kontrolovat při nulových úrokových sazbách jen měnovou politikou. A eurozóna v takové situaci je, dokonce má mírně záporné sazby. Zda se Evropa od tohoto stavu odpoutá, přece záleží i na fiskální politice, tedy na tom, jak hospodaří vlády. Pokud přijde další kolo rozpočtové přísnosti v evropských zemích, tak samozřejmě bude mimořádně těžké se od nulových sazeb odpoutat a vrátit se do normálu.

Pokud se Evropa chce vyhnout další krizi a opakování problémů jižních zemí, měla by uvažovat o zavedení unijních či eurozónních dluhopisů.

Fiskální politiku ale eurozóna ani celá Evropská unie koordinovat neumí.

Rozpočet EU je nějaké jedno procento unijního hrubého národního produktu…

Ano, v případě eurozóny je samozřejmě nutné dodat, že tu není žádná zásadní celoevropská rozpočtová autorita, takže když potřebujete fiskální
stimul, tak ho jen mimořádně složitě dokážete zkoordinovat.

Každá z národních vlád si hlídá svůj rozpočet a ten unijní je relativně malý. Takže máte měnovou politiku eurozóny, ale už ne nezbytně související fiskální politiku eurozóny.

Pak je samozřejmě velmi těžké být přehnaně optimistický v předpovědích, kdy dojde k návratu k normální měnové politice.

To je vaše velké téma, že monetární politika nikdy nemůže nést celé břímě bez podpory politiků, kteří vládnou rozpočtům. V Evropě jsme se ale zatím k žádnému výraznému unijnímu či alespoň eurozónnímu rozpočtu nepropracovali. Takže co můžeme dělat, abychom v příští krizi zase vše nemuseli házet na centrální bankéře ve Frankfurtu?

To je opravdu těžké. Mohu s vámi mluvit například o zkušenostech Japonska, které se od roku 2012 pokouší vybřednout z nízké inflace koordinací měnové politiky, fiskální politiky a strukturálních reforem. Ale zde je právě ten předpoklad koordinace měnové politiky s rozpočtovým stimulem, což momentálně není na úrovni eurozóny možné.

jarvis_5a4ce53b498ec211e48638ac.jpeg
Není pravda, že každý dluh v budoucnosti musí být vykoupen odpovídajícím zvýšením daní, aby se zase zaplatil. Fiskální expanze podněcuje inflaci a inflace zase ukrajuje část z dluhu, přibližuje své ekonomické myšlení Christopher A. Sims.
Foto: Matej Slávik

Pokud se Evropa chce vyhnout další krizi a opakování problémů jižních zemí, měla by uvažovat o zavedení unijních či eurozónních dluhopisů, tedy dluhopisů, za které ručí celý klub. O ty by se měl starat speciální evrop­ský úřad a z ECB by tak spadlo břímě rozhodovat, zda sanovat státní dluh fiskálně nezodpovědných zemí, či ne. Zjevně politické rozhodnutí by se přeneslo na eurodluhopisovou agenturu. V případě krize by tato agentura měla mít samozřejmě i možnost vypsat či zvýšit daň, například v rámci DPH, aby měla potřebné prostředky.

Zároveň by Evropa měla mít jasný postup i pro případ bankrotu některých zemí. Agentura by jistě v některých případech mohla a měla říct: Ne, váš dluh nebudeme kupovat, vaše rozpočtová politika byla příliš nezodpovědná.

Pak by následoval bankrot a ostatní země klubu by za to nenesly zodpovědnost.

Když to promítneme do minulé krize, na jednu stranu by tu byla sdílená zodpovědnost za dluhy od Finska po Itálii, ale na druhou stranu by nastal odchod Řecka z eurozóny?

Zde je potřeba vždy velmi přesně hodnotit důsledky takového rozhodnutí. Rozlišujme například Řecko od Španělska.

Řecko vykazovalo špatné hospodaření už před krizí. Španělsko si naopak vedlo dobře. V případě Řecka by bankrot znamenal, že Atény přestanou splácet své dluhy, respektive je budou ochotny uhradit nižší částkou, a asi ztratí na nějakou dobu přístup na dluhopisové trhy. V případě Španělska, které si do krize vedlo dobře, by bankrot pravděpodobně otřásl celým dluhopisovým trhem a jen velmi těžko můžeme domýšlet vážné důsledky pro Evropu.

Uvědomme si ale, že evropská krize v roce 2010 vůbec nemusela nastat, kdyby se podařilo zamezit růstu přirážky na státních dluhopisech jižních zemí.

Nakonec stejně Evropská centrální banka byla donucena ke koupi jižanských dluhů, ale to mohla mít na starosti právě už ona evropská dluhopisová agentura. Ta by nedovolila takový nárůst úroků a zároveň by jasně řekla, které dluhopisy hříšníků už nekoupí. U těch by následoval bankrot a zbytek by zařídil trh.

Opakujete, kolik zodpovědnosti se za krize navalilo na centrální bankéře. Tím jste mi připomněl knihu Neila Irwina Alchymisté, o třech nejdůležitějších centrálních bankéřích při začátku krize − Jeanu-Claudu Trichetovi z ECB, Benu Bernankem z Fedu a Mervynu Kingovi z BoE. Knížka sugestivně popisuje, jak najednou tito tři muži byli postaveni před nečekanou misi zachránit celý západní svět. Co by měli politici udělat, aby znovu přebrali zodpovědnost, kterou tak rádi svalovali během krize na bedra centrálních bankéřů?

V Evropě by se měli politici rozhodnout pro více utrácivou fiskální politiku. Ale nejprve je nutné se vůbec pustit do celoevropské debaty, což nevidím. Podívejte, v USA se také vytváří regionální index inflace. Takže v Chicagu je třeba růst cen tříprocentní, jinde jednoprocentní. Ale mnoho lidí o tom ani neví, není to příliš předmětem veřejné debaty, hledí se hlavně na Ameriku jako celek. V eurozóně si však stále drží prim národní výsledky inflace. A já to vlastně chápu.

Protože pokud větší důležitost budete přikládat celoevropskému dosažení dvouprocentního inflačního cíle, pak třeba Německo by směřovalo k tříprocentní inflaci a bylo by to normální. Takové uvažování se ale v Evropě zatím rozhodně moc nevyskytuje.