Když se řekne umělá inteligence, představí si většina lidí humanoidního robota ve stylu C-3PO z Hvězdných válek. Skutečnost ale bude − přinejmenším v nejbližších letech − spíš podle jiného klasika sci-fi: už roku 1961 uveřejnil Arthur C. Clarke povídku Dial F for Frankenstein, v níž nejen předpověděl internet, ale současně upozornil, že taková síť může nabýt vlastní inteligenci. Vzhledem k ná­rokům na výpočetní výkon je pravděpodobnější, že strojová inteligence podobná lidské bude dřív rozprostřená po počítačové síti a v cloudu než spojená s nějakým konkrétním zařízením.

Inteligence podobná lidské ale není a ještě dlouho nejspíš nebude na pořadu dne, mimo jiné i proto, že podstata lidského myšlení je stále neznámá. Současné aplikace umělé inteligence pouze napodobují některé procesy odehrávající se v mozku. Většinou přitom pracují na principu takzvaných neuronových sítí − velkého množství propojených prvků měnících svou schopnost přenášet vzruchy na základě kladné nebo záporné odezvy.