Digitální měny, včetně těch na bázi blockchainu, se již tři roky používají jako platidlo několika zemí. Zatím se ale jedná o malé rozvíjející se ekonomiky (třeba Ekvádor či Tunisko), které tuto inovaci zavedly ze zcela specifických a zpravidla nezáviděníhodných důvodů. Tak třeba ekonomika Ekvádoru je totálně dolarizovaná, a centrální autority tak zajišťují oběh cizí měny, za niž neinkasují ražebné. Pokud by místo bankovek Ekvádorci více používali nové dinero electrónico, společnost by ušetřila − a navíc by pak bylo pro Ekvádor snazší vrátit se jednou v budoucnosti k vlastní plnohodnotné měně.

Drahý a pomalý bitcoin

V případě vyspělých zemí zatím není jasné, jaký problém má vůbec digitální měna řešit, snad jen s výjimkou úbytku používání hotovosti zejména v severských zemích, z čehož plyne ztráta "peněžní" vazby mezi občany a jejich centrální bankou. Ale pozor, nesmíme plést koncept kryptoměn (bitcoin, ethereum a další) s konceptem digitální měny centrální banky. Obojí je sice digitální, ale v jádru odlišné. Kryptoměny, připomínající spíše komodity než peníze, mají být alternativou k současnému světovému peněžnímu systému. Digitální měny centrálních bank jsou "jen" moderní alternativou k tradičním hotovým penězům.

Je ale možné, že některá centrální banka tuto inovaci přijme, třeba jen z marketingových a módních důvodů. O to paradoxnější bude, že oficiální digitální měny nebudou mít právě s bitcoinem skoro nic společného, s výjimkou těch nul a jedniček. "Ekosystém bitcoinu", který měl nabízet transakce rychlé a levné, je drahý a pomalý. Až tak, že se rozdělil na původní bitcoin a rychlejší bitcoin cash. A může tak být spíše pro mnohé příkladem, kterak digitální měnu nekoncipovat, pokud má fungovat hladce a nízkonákladově.