Protekcionisté a hnutí za "navrácení kontroly občanům" budou vzkvétat tak dlouho, dokud bude globalizace postrádat jasné vedení a lidskou tvář a dokud se bude řítit jako splašený vlak, který se vymkl kontrole.

Smutné je, že pro miliony lidí se globalizace nestala nadávkou zdaleka bezdůvodně. Většina se dnes shodne, že volný obchod bez férových pravidel znamená pro miliony osob prohru a jen pro hrstku výhru. Neregulované kapitálové toky mohou destabilizovat ekonomiky. A prohlubující se sociální nerovnost může být špatná pro růst.

Tyto poznatky představují zásadní slabiny tržního fundamentalismu − kladoucího důraz na liberalizaci, deregulaci, privatizaci, snižování daní a zmenšování role státu −, který v politických kruzích v posledních desetiletích převládal. Po globální finanční krizi už dokážeme akceptovat skutečnost, že jednotlivci a korporace jednající výlučně ve vlastním zájmu neslouží vždy zájmům veřejným.

Gordon Brown

Bývalý premiér a ministr financí Velké Británie je zvláštním vyslancem Organizace spojených národů pro globální vzdělávání a předsedou Mezinárodní komise pro financování globálních vzdělávacích příležitostí. Kromě toho předsedá poradní komisi nadace Catalyst.

Nové ekonomické paradigma pro globální éru se však stále nezrodilo. V nastalém vakuu získávají půdu pod nohama protekcionismus, antiobchodní populismus a neliberální − a často xenofobní − nacionalismus, které jsou dále přiživovány strachem ze stagnujících mezd, nezaměstnanosti v důsledku nástupu nových technologií a rostoucí nejistoty.

Trumpova sebezničující strategie

Nacionalismus − ať už ve formě předváděné americkým prezidentem Donaldem Trumpem, nebo v jiných podobách − ani přehnaně popisné či vyumělkované systémy globálního řízení však nenaplní potřebu a touhu lidí po prosperitě, bezpečnosti, rovnosti a sebeurčení. To první nedokáže reagovat na realitu světa, v němž naši nezávislost omezuje vzájemná závislost na druhých, to druhé jde proti silnému proudu veřejného mínění, jež dává přednost lokálnější kontrole.

Chceme-li zkrotit globalizaci a respektovat národní identity, musíme nastolit správnou rovnováhu mezi národní autonomií, po níž touží většina občanů, a mezinárodními dohodami, které většina zemí tak evidentně potřebuje.

Trumpův nacionalismus typu "Amerika na prvním místě" navrhuje omezit dovoz, zbrzdit imigraci a odvolat účast USA na pařížské klimatické dohodě, v mezinárodních organizacích typu UNESCO a na dohodách o volném obchodu. Pro zemi, která nesmírně těží z vedoucí role v globálních nabídkových řetězcích, je to sebezničující strategie.

Trump neví − nebo možná nechce vědět −, že omezení dovozu hrozí omezit vývoz, poněvadž americký export za miliardy dolarů je odkázaný na součástky pocházející z importu. Prezident zapomíná, že ziskovost mnoha amerických korporací závisí spíše na tom, zda budou asijští zaměstnanci používat americké technologie, než zda budou dražší američtí zaměstnanci používat stejné výrobní postupy.

Obvykle uváděná pokroková alternativa − takzvaný zodpovědný nacionalismus − je v podstatě programem, jak kompenzovat sužované střední vrstvy prostřednictvím rekvalifikace a mzdových dotací. Ani údajně velkorysé evropské sociální systémy však nedokážou z chudoby vytáhnout více než třetinu chudých lidí.

V USA dnes nerovnost tak bije do očí, že federální sleva na dani z dosaženého příjmu představuje pouhých 2,5 procenta částky potřebné k tomu, aby se distribuce příjmů mezi dolními 80 procenty a horními 20 procenty občanů vrátila na úroveň 80. let. Bývalý americký ministr financí Lawrence H. Summers spočítal, že procento nejbohatších Američanů by muselo platit na daních o bilion dolarů ročně (700 000 dolarů na osobu) více, aby se vzniklá propast uzavřela.

Řízená globalizace

Řešení hluboké nerovnosti si vyžádá mezinárodní spolupráci s cílem navrátit miliardy z daňových rájů do původních zemí. Ale i pak se budeme muset vyrovnat s cenovým vytěsňováním Západu asijskými a africkými státy v důsledku zvráceného boje o co nejhorší pracovní podmínky − což je základní příčina stagnace mezd na Západě.

Bitva proti ničení životního prostředí představuje stejný problém: trvalého pokroku v boji proti znečištění nemůže být dosaženo, pokud národní státy nebudou brát vážně svůj závazek snižovat emise oxidu uhličitého a přecházet na obnovitelnou energii. Bez společné mezinárodní akce s cílem přimět k poslušnosti ty, kteří se jen vezou, bude znečištění překračovat hranice států a ekologické škody se budou šířit a násobit.

Bránit se nesprávnému druhu globální spolupráce je rozumné, avšak správná spolupráce je v dnešní hyperpropojené éře nezbytnou podmínkou dosažení národní prosperity.

V roce 2018 i později bychom si měli stanovovat realistické plány reakce na odpor vůči globalizaci tím, že ji budeme lépe řídit. Nikdo nemá dokonalý recept na nastolení rovnováhy mezi národní autonomií a mezinárodní spoluprací. Nejlepším začátkem je však zaměřit snahu o mezinárodní spolupráci na oblasti, kde to přináší největší užitek.

Za prvé je načase vytvořit celosvětový systém včasného varování finančních trhů, který bude založen na globálně použitelných standardech kapitálové dostatečnosti, likvidity, transparentnosti a zodpovědnosti. Ekonom Roman Frydman z Newyorské univerzity navrhl mechanismus stropu na tvorbu nového dluhu v situaci, kdy ceny aktiv příliš rychle eskalují.

V obecnější rovině musíme rozšířit úsilí o postkrizovou finanční restrukturalizaci tak, aby zahrnovala všechna globální finanční centra. Jinak po vypuknutí příští krize stále nebudeme vědět, co komu patří nebo co kdo komu dluží.

Za druhé musíme reformovat globální nabídkové a hodnotové řetězce. Jejich inteligentní reforma by měla potlačit ekologické parazity, obrátit překotné zhoršování podmínek na trzích práce, omezit nelegální obchod a praní špinavých peněz, eliminovat schémata pokřivování převodních cen a daňové optimalizace, která umožňují, aby se zboží zdaňovalo v zemích s nižší sazbou, přestože se tam nikdy neobjevilo, a uzavřít daňové ráje, v nichž jsou dnes uloženy biliony dolarů.

Za třetí musíme zkvalitnit makroekonomickou spolupráci. V posledních deseti letech je růst globálního výkonu a obchodu mnohem nižší, než by měl a mohl být. V roce 2009 jsem navrhl nominální růstový cíl pro celou světovou ekonomiku, což měl být způsob, jak zajistit rychlejší zotavení z postkrizové recese. Skupina G20 uzavřela o rok později dohodu, podle níž měly významné exportní země typu Číny omezit své přebytky běžného účtu na čtyři procenta, přičemž významní dovozci typu USA si naopak měli stanovit maximální schodky. Obecně řečeno budou snížení makroekonomických nerovnováh a podpora růstu vyžadovat silnější G20.

Když jsem působil jako premiér Velké Británie, moje vláda úporně bojovala za světovou obchodní dohodu, zatímco Indie a Spojené státy byly ve sporu o omezení zemědělského dovozu s cílem chránit živobytí indických farmářů. Dnes státy takzvaného tichomořského okruhu diskutují bez amerického přičinění o vlastních multilaterálních obchodních dohodách, což naznačuje, že bychom se měli připravovat na posttrumpovskou dobu, kdy by nová celosvětová obchodní dohoda mohla být opět možná.

Nestačí jen natáhnout ruku

Do té doby, jak hlasitě upozorňuje nositel Nobelovy ceny za ekonomii Michael Spence, by MMF měl zintenzivnit důraz na globální řízení, aby identifikoval a odstranil strukturální slabiny v rychle se měnící světové ekonomice.

Také by pomohlo, kdyby plány financování cílů trvale udržitelného rozvoje OSN pro rok 2030 zahrnovaly i rekapitalizaci Světové banky tak, aby se zvýšila její schopnost poskytovat půjčky.

A co je ještě důležitější, musíme vyvinout nástroje, které nebudou spočívat v obyčejném natahování ruky. Jedině prostřednictvím inovací můžeme dostatečně zajistit potřeby 20 milionů světových uprchlíků a 60 milionů lidí bez přístřeší.

Je správné, že si mezinárodní společenství klade ambiciózní rozvojové cíle. Pokud však tyto cíle nedokážeme naplnit, koledujeme si o nařčení ze zrady. Nacionalisté budou dál tvrdit, že politikům hlavního proudu se nedá věřit, a extremisté všeho druhu budou trvat na tom, že soužití různých států, kultur a náboženství není možné.

V situaci, kdy je Amerika na ústupu a kvůli brexitu hrozí izolace Velké Británie, je téměř jisté, že rok 2018 přinese i nezdary. Na svou příležitost však čeká nová agenda, která může zajistit prosperitu pro všechny země, a to nejen prostřednictvím národních rozhodnutí, ale i rozšířené mezinárodní spolupráce, jež započne v oblastech, kde je nej­slibnější, a postupně se rozšíří do všech sfér.

Copyright: Project Syndicate, 2017