Může se zdát, že probouzející se vulkán Agung na dalekém Bali nás nemusí zajímat, protože hrozba se týká jen lidí v jeho okolí. Ale to není pravda: i sopka na druhém konci světa vám za půl roku zkazí dovolenou, přestože se chystáte jen na Lipno. A to je ještě to nejmenší, co vulkány globálně dokážou.

"Sopky tohoto typu při erupcích chrlí aerosol, který zůstává dlouho v atmosféře a stíní povrch Země před slunečním zářením," komentovala erupci Agung pro Guardian australská vulkanoložka Teresa Ubideová. Po minulé erupci sopky v roce 1963 klesly průměrné teploty na planetě v závislosti na konkrétní lokalitě o 0,1 až čtyři stupně Celsia. "Osobně tyhle změny nemusíte moc pocítit, ve skutečnosti se ale týkají prakticky všeho, protože na klimatu je naše civilizace bezprostředně závislá," říká Ubideová.

Island ve stínu

Sopky také významným způsobem ovlivňují obsah skleníkových plynů v atmosféře: celkem ročně vychrlí 100 až 300 milionů tun CO? způsobujícího skleníkový efekt. Přesto po velkých erupcích teplota nestoupá, ale klesá, protože zastínění je velmi silné. Často víc, než si dnes dokážeme představit, přestože žijeme v historickém období, na jehož počátku byla gigantická erupce na Islandu. K té došlo 8. června roku 1783. Nezačal soptit jediný vulkán, ale prakticky naráz se otevřelo přibližně 130 kráterů a řada žhnoucích trhlin, z nichž se vyvalil největší proud lávy, jaký lidstvo během historické doby zaznamenalo. Obrovská erupce vulkanického systému dnes známého pod jménem Laki trvala nepřetržitě osm měsíců.

Zpočátku bylo obětí málo, ale to nejhorší mělo teprve přijít. Společně s lávou se do atmosféry uvolnilo osm milionů tun jedovatého fluorovodíku, 122 milionů tun oxidu siřičitého a více než 90 milionů tun kyseliny sírové v podobě aerosolu. Nejdřív zahynuly rostliny, pak hospodářská zvířata, vzápětí na ostrově vypukl hladomor a Island se téměř vylidnil.

Dým a sopečný popel vystoupaly do stratosféry, kde je uchopily rychlé výškové proudy a odnášely je k východu. Laki tak zabíjel nejen na Islandu, ale prakticky po celé Evropě, v severní Africe či Asii. Celkový počet bezprostředních obětí se odhaduje na dva miliony.

Po erupci na Islandu v roce 1783 stoupla úmrtnost v Evropě o 38 procent.

"Toho dne v noci mého domácího vzbudil chlad a on ke svému údivu za oknem spatřil zemi pokrytou bílým ledem," napsal roku 1783 v dopise britské Královské společnosti sir John Cullum. Nebylo by na tom nic divného, kdyby kalendář neukazoval červen.

Farní knihy ukazují, že v létě po erupci stoupla úmrtnost v Evropě o 38 procent ve srovnání s jinými roky a ještě celý další rok se držela 25 procent nad dlouhodobými průměry. Svůj podíl na tom měla i následující zima, která byla nejstudenější za poslední půltisíciletí. Nejen v Evropě, ale i v Severní Americe, zatímco v severní Africe a v mnoha oblastech Asie zase zavládla neobvyklá sucha. Průměrná teplota tehdy klesla o více než čtyři stupně a teplotní výkyv trval tři roky.

Od sopečného prachu ke gilotinám

Řetěz příčin a následků začínající u puklé země na Islandu pak postupně obtočil celou planetu. Tradiční systémy tlakových výší a níží se zcela přeskupily a vzdušné proudy měnily směr − od Islandu až po Asii, kde byl narušen obvyklý cyklus monzunů. V Egyptě se nedostavily každoroční záplavy na Nilu a roku 1784 tu hladomor vyhubil šestinu populace. Podobné příčiny i důsledky měla katastrofální neúroda rýže v Japonsku a hladomor v Indii. V Severní Americe toho roku zamrzla Mississippi v New Orleansu a záliv Chesapeake u pobřeží Virginie a Marylandu.