Zasedací místnost v sídle oděvního podniku Koutný má styl. Na stojanu u zdi vytvářejí pánské obleky barevný přechod od světle modré po tmavě šedou, figuríny jsou zase oděné do uniforem. Právě stejnokroje tvoří většinu obratu firmy. Koutný obléká nejen českou armádu a policii, ale třeba i nizozemské vojáky.

V rodinné firmě, inspirované předválečnými oděvními podnikateli, postupně přebírá otěže druhá generace. Vedení se ujal syn zakladatele Pavel Koutný mladší, v podniku pracuje i jeho sestra Petra. Vlastnictví si však ponechali jejich rodiče, Pavel Koutný starší s manželkou Marcelou. "Zatím si podíl necháme. Musíme se dohodnout tak, aby firma dál zůstala v dobrých rukou a nerozdrobila se," říká Pavel Koutný starší v rozhovoru, který týdeník Ekonom vedl s ním a jeho synem.

Původně jste studoval zemědělskou univerzitu, ale nedokončil jste ji. Proč?

Koutný starší: V konfekčním průmyslu kdysi pracovali oba moji rodiče. Otec jako mladý muž dělal v oděvním podniku pana Rolného, který po válce odešel s dalšími lidmi z Prostějova a založil továrnu v Púchově nad Váhom, z níž se později stala Makyta Púchov. Otec pracoval v ekonomickém úseku, maminka ve střihárně. Já jsem se v Púchově narodil, bydleli jsme tam až do roku 1965, než jsme se vrátili zpět do Prostějova. Po střední škole jsem šel na zemědělku, ale na ní jsem si uvědomil, že zemědělství asi není pro mě. Takže jsem šel na vojnu a po ní jsem v roce 1974 nastoupil do Oděvního průmyslu Prostějov.

Rozhodl jsem se podat výpověď v OP Prostějov a založit vlastní firmu. Rodiče se divili, proč nechci zůstat v takové perfektní velké společnosti.

Ze studenta vysoké školy jste se po vojně stal pracovníkem ve skladu, nebyl to trochu sešup?

Koutný starší: Mě to vůbec netrápilo. Měl jsem ten možná naivní pocit, že člověk by měl začínat od píky a projít si celou firmou. Na skladě jsem zůstal asi rok a potom jsem šel do úseku zásobování, měl jsem na starosti nákup materiálu pro Československo a Sovětský svaz. Do něj OP vyvážel 60 procent svého obratu. V roce 1974, když jsem tam nastu­poval, jsem se také oženil, takže jsem už neuvažoval o den­ním studiu. Začal jsem tedy studovat dálkově vysokou školu v Liberci. Konzultační středisko měla v Ústí nad Orlicí, kam jsem dojížděl jednou za 14 dní a školu dokončil při práci.

Jak jste se dostal k založení vlastní firmy?

Koutný starší: V OP jsem nakonec pracoval 18 let. První impulz přišel, když podnik po revoluci navštívil syn pana Rolného, který už tehdy bydlel ve Švýcarsku. Účastnil jsem se jednání s ním a tehdy jsem se rozhodl, že bych chtěl mít vlastní společnost, právě jako kdysi jeho otec nebo pan Nehera, kteří měli v předválečném Prostějově dvě nejúspěšnější firmy. Podal jsem proto výpověď, i když se moji rodiče podivovali, proč nechci zůstat v takové perfektní velké společnosti. V první firmě jsme byli čtyři majitelé, ale já jsem po půlroce zjistil, že tudy cesta nevede. S jedním ze společníků jsme tedy založili jinou, kde jsme měli podíl padesát na padesát, ale nakonec jsem si uvědomil, že na to musím jít sám. Proto jsme se s manželkou rozhodli v roce 1995 založit firmu Koutný.

Jak jste její vznik financoval?

Koutný starší: V té době tady nebyl žádný další prostor pro to, abychom byli třeba někde v nájmu a mohli pokračovat ve výrobě, takže jsme si fabriku museli postavit na zelené louce. Měly nám ručit dvě společnosti včetně stavební firmy, ale když jsme šli podepsat úvěr, banka chtěla, aby za mě každá z firem ručila deseti miliony. A to ty firmy odmítly. Za 14 dní jsme ale měli začít stavět, takže i když nám banka nedala úvěr, rozhodli jsme se, že do toho půjdeme.

jarvis_5a1eb9b4498e0896392d8e17.jpeg
„OP Prostějov se na státní zakázky díval svrchu, ale pro nás byly prioritní. Ostatně i pánové Nehera a Rolný tímto způsobem kdysi vyráběli v někdejším Československu,“ popisuje strategii při založení firmy Pavel Koutný starší.
Foto: Tomáš Nosil

Jak jste výpadek peněz vyřešil?

Koutný starší: Udělali jsme to na způsob kontokorentu. Začali jsme stavět, firma nám prodloužila splatnost na devadesát dnů a my vždy zastavili část, která už byla postavená. Třikrát jsme si takhle vzali kontokorentní úvěr. Nakonec vše dobře dopadlo, brzy jsme šli do několika státních zakázek a vyhráli je. Splatnost jejich faktur tehdy byla třicet dnů, a díky tomu jsme rychle získali peníze na splácení. Byla otázka tří let, než jsme všechno splatili. Od roku 1998 už společnost neměla žádný úvěr a my si vše platíme ze svého.