Devět parlamentních stran je moc. Politika je automaticky roztříštěná, těžko se hledá vládní většina a veřejný zájem ustupuje parciálním zájmům mocenských klanů. Vše navíc komplikují osobní animozity, které mají větší význam než programové rozpory.

Jde o starou potíž. Taková rozrůzněnost byla v Evropě typická už před druhou světovou válkou a nepochybně přispěla k oslabení a pádu demokracie v řadě tehdejších zemí. O partokracii, nadvládě rozhádaných stran a zcela specifických zájmech jejich sekretariátů, které politiku berou do značné míry jako výdělečný podnik, psal s hořkostí v emigraci prezident Edvard Beneš. Viděl v ní, jak v Československu, tak například ve Francii, jednu z příčin porážky ve střetu s nacistickým Německem a pádu republiky. Jeho vzorem byly poměry v anglosaských zemích. V USA i ve Velké Británii existovaly vlastně jen dvě strany. Sám připouštěl, že by doma mohla existovat ještě třetí síla uprostřed.