Něco se porouchalo. A nic nenasvědčuje tomu, že by se to mělo zlepšit. Až za dva měsíce zveřejní společnost Edelman výsledky svého každoročního průzkumu důvěry ve světě (vycházejícího z odpovědí desítek tisíc lidí ve 28 zemích světa, bohužel ne v Česku), nejspíš zjistí, že důvěra v instituce opět poklesla. Je to trend posledních let.

Nevěříme vládě ani úřadům, nevěříme médiím, nevěříme soukromým firmám a nevěříme ani neziskovým organizacím. Celosvětově je 53 procent obyvatel planety přesvědčeno, že "systém" nefunguje. Že není férový, nedává naději do budoucna a že chybí silní lídři, kteří by s tím byli schopni něco udělat. Třetina lidí je nejistých a pouhých 15 procent si myslí, že věci jsou v pořádku.

Paradoxní na tom je, že svět nikdy nebyl férovějším a lepším místem pro život. Žijeme déle a komfortněji, mizí extrémní chudoba a ubývá násilí. Pro průměrného obyvatele naší planety je větším nepřítelem než hlad obezita a je mnohem pravděpodobnější, že zemře při sexu než ve válce. A stejně více než polovina lidí říká: "Něco se porouchalo, systém nefunguje."

A pak je druhý paradox, totiž že v určitém ohledu projevujeme víc důvěry než kdykoli předtím. Dáme klíče od svého bytu cizím lidem, kteří jsou z druhého konce planety a které jsme nikdy neviděli. A necháme je u nás doma bydlet! Sedneme si uprostřed noci do auta k člověku, o kterém nám mobilní telefon prozradil pouze jeho křestní jméno a ukázal jeho fotku. Uložíme spoustu peněz do jednoho řádku počítačového programu, za který neručí žádná banka ani jiná instituce.

Ano, řeč je o Airbnb, Uberu a bitcoinu, jinými slovy o takzvané sdílené ekonomice, a o kryptoměnách, kterým dnes řada lidí důvěřuje stejně jako dolaru či euru a možná více než jiným měnám. Jak je to možné?

To je v podstatě klíčová, v různých podobách opakující se otázka, na niž hledá odpověď nová knížka Komu můžete věřit od americké autorky Rachel Botsmanové. Píše, že donedávna existovaly dva druhy důvěry. Jeden vychází z toho, že věříme lidem, se kterými máme dobrou osobní zkušenost. A druhý typ důvěry je založen na tom, že věříme lidem, kteří zastávají určité postavení či funkci. V tom případě nevěříme konkrétně jim, ale systému. Když se někdo stane policistou, ministerským úředníkem nebo třeba učitelem, tak věříme tomu, že kdyby byl špatný člověk, tak by jím být nemohl.

Tento druh důvěry, někdy nazývané vertikální, prochází v posledních desetiletích krizí. Chceme u moci outsidera, křičícího "Nejsem jako oni!", místo zkušeného kariérního politika. Je nám sympatičtější neznámý člověk, který si řízením auta přivydělává po večerech, než taxikář s licencí. A věříme článkům blogera víc než profesionálního novináře zaměstnaného v redakci.

Mizí důvěra? Botsmanová nesouhlasí. Ale říká, že se objevuje nový druh důvěry, nazvěme ji třeba distribuovanou. Tu umožňují technologie. "Palivem" nové důvěry jsou data, "motorem" pak algoritmy. Když máme na výběr mezi restaurací s hodnocením 9,1 bodu a druhou s hodnocením 7,6 bodu, věříme, že lepší je ta první.

Je to jiný druh důvěry než zmíněné dva předešlé. Nespoléháme se na osobní zkušenost ani zážitek. Ale ani na instituci. Když věříme hodnocení restaurací, hotelových pokojů nebo řidičů, neznamená to, že věříme společnostem Foursquare, Booking nebo Uber. Ale věříme principu, na kterém fungují. Přeneseně řečeno věříme mobilnímu telefonu, který nám tyto informace zprostředkovává.

Je lepší věřit kusu plastu a datům než institucím, které vznikaly staletí? Uvidíme. "Bude hůř," píše Botsmanová, a protože zároveň říká, že je optimistka, tak to upřesňuje: "Bude hůř, aby pak mohlo být líp."

Máme jí věřit? Dobrá otázka, zejména v kontextu otázky položené už v názvu knihy. Každý si na ni musí odpovědět sám, je to však každopádně strhující, velmi aktuální čtení.