Není ve státním rozpočtu nic cykličtějšího než výběr pojistného. Když jsou dobré časy, lidé jsou zaměstnaní a odvádí daně i pojištění. Když vypuknou horší časy, lidé se propouštějí a v sociálním systému musí být dostatek rezerv, aby dokázal garantovat své služby − ať už jde o penze nebo o náš pobyt v nemocnici.

Je proto škoda, že bez většího povšimnutí zveřejnilo stav svého hospodaření šest zaměstnaneckých pojišťoven obstarávajících přes čtyři miliony pojištěnců (zbytek je u VZP). Pochválily se, že směřují k vyrovnaným rozpočtům, ale jen tak mimochodem informovaly i o tom, že na jednoho pojištěnce jim zbývá rezerva 1100 korun.

To je ještě méně, než se na první pohled zdá. Když ekonomika se­stoupí po cyklu zase dolů, udržet kvalitní zdravotní péči při čím dál menším výběru pojistného bude stát desítky miliard odčerpaných z rezerv.

Vždy takové rezervy pojišťovny dokázaly vytvořit (a populističtí politici na ně útočili, jak si hrabou pro sebe), ale nyní jsou poprvé tučná léta, kdy to nezvládají. Finanční zůstatky na účtech pojišťoven rostou o zanedbatelná procenta.

Stát se odhodlal jen k jediné věci − razantně navýšit platbu státu za státního pojištěnce, tedy děti, důchodce či nezaměstnané. Od Nového roku to bude 920 korun. Ale to nestačí a řeší to především jen chronickou podfinancovanost VZP.

Politici se bojí zvýšit jednu z nejnižších spoluúčastí pacienta u běžných úkonů a léků. A přitom stačí nabídnout funkční model komerčního zdravotního připojištění.

Stejně tak se nechce politikům říznout do už naprosto nepochopitelného a korupčního systému zdravotních úhrad, kde rozhoduje často osobní vazba, nikoliv kvalita péče.

Na reformu nakonec samozřejmě dojde. Ale budeme k ní donuceni v čase krize, až zjistíme, že z té rezervní tisícovky v žádném případě nezaplatíme vše, co stát garantuje. Reforma pak bude o to nepopulárnější a krutější.

Ale asi to tak chceme…

Související