Měsíc od voleb uplynul a jednání o vládě se neposunula ani o milimetr. Na to, že bychom mohli mít v dohledné době kabinet s důvěrou sněmovny, to nevypadá. A tak se začalo říkat, že v Česku sledujeme ukázkový politický pat. Jenže to je nesmysl. Pat je situace, kdy není kam se pohnout a hra musí chtě nechtě skončit. Tady je ale možností hned několik. To, co sledujeme, není žádný pat, jen obyčejná zaťatost. Nakonec někdo vyhraje − a je vcelku odhadnutelné, že to bude ten nejsilnější.

Nejprve ale k tomu, proč se děje to, co se děje. Přesněji řečeno, proč se zatím nic neděje. Českou politiku ovládá přístup, jehož metaforou je nyní již legendární výrok poslance SPD Miloslava Roznera: "Nechci se do toho zabrušovat, abych se nemusel zase vybrušovat." Demokratické strany se nechtějí zabrousit do nabízené vlády s Andrejem Babišem, protože se bojí, že by se z ní už nevybrousily. Riziko trefně pojmenoval šéf pirátů Ivan Bartoš, když konstatoval, že nikdo nechce, aby ho Babiš "vyžvejknul", jako to udělal v minulém období s ČSSD a KDU, kteréžto partaje následkem kohabitace s mogulem div nepřišly o holé životy. Ano, pud sebezáchovy pracuje na plné obrátky a generuje instinktivní zaťatost.