Naše civilizace a její fungování jsou v nadsázce řečeno založeny na tom, že neříkáme nahlas vše, co si myslíme. Dovolím si příklad. Letíte na dovolenou a čeká vás desetihodinový let. Když se v zaplněném letadle usadíte na prostřední sedadlo a vedle vás je matka s jednoročním dítětem na klíně, víte, že vás nečeká nic dobrého.

Dítě má zatím jen vyvalené oči a zkoumavě vás pozoruje, ale vy víte, že je jen otázkou času, kdy začne brečet. A máte pravdu, začne hned v momentě, kdy se letadlo zvedne ze země. Má neskutečnou výdrž, jako všechny brečící děti v letadlech. Po hodině v duchu nenávidíte matku a za další hodinu i to nevinné dítě. Nedá se vyloučit, že po třech hodinách si představujete, jak otvíráte nouzový východ a vyhazujete dítě ven. Představujete!

Kvízová otázka. Kolik matek s dítětem brečícím déle než dvě hodiny nějaký pasažér v letadle fyzicky napadl? Žádný takový incident není zdokumentovaný. A kolik brečících dětí myšlenky na takový útok u někoho vyvolalo? Sto procent. Vždycky se najde někdo, koho to napadne. V duchu!

S tím nic nenaděláte. Můžete třídit odpad, pouštět starší lidi v tramvaji sednout a vyvěšovat tibetské vlajky, ale špatným myšlenkám se někdy neubráníte.

Ve skutečnosti 90 procent z nás neřekne ani slovo. Někteří se dokonce na dítě usmívají a na maminku občas i povzbudivě zamrkají. Ti se slabšími nervy útrpně přivírají oči a nervózně odfukují.

Jen 10 procent z nás, ti opravdu zlí a nesnášenliví, něco podnikne. Například maminku důrazně požádá: "Mladá paní, nemůžete si to dítě uklidnit?"

Každý, kdo měl nebo má dítě, samozřejmě ví, že je to nesmysl. Takže všichni ostatní jen zakroutí hlavou, co je to za hloupého hulváta. Tou hlavou, kterou se jim ovšem honí úplně jiné myšlenky.

Stejně by asi zareagovali ve chvíli, kdy by se některý z pasažérů postavil a řekl: "Myslím, že máme právo sedět v letadle, kde je ticho a klid! Malé děti by sem vůbec neměli pouštět!" Letuška by mu nejspíš přišla důrazně doporučit, aby se posadil, nebo bude mít problémy kvůli narušování bezpečnosti letu. A může se mu docela dobře stát, že to bude on, koho do letadla příště nepustí.

Možná by se ale našli lidé, kteří by ho hájili. A když už to nahlas řekl on, přidali by se taky. "Vždyť má pravdu! Jen řekl nahlas to, co si myslíme taky. Proč tu máme snášet takové útrapy?"

A to je velmi obrazně řečeno to, jak funguje extremismus. Ve společnosti má vždy své otevřené příznivce, je to relativně malé procento lidí. Pro nás ostatní je to něco, co se nesluší a nedělá. Ale to neznamená, že nás někdy nenapadají podobné myšlenky. Nahlas říkáme "Nejsme rasisté!" nebo "K uprchlíkům musíme být solidární!" a tak dále, a pak už pouze v duchu dodáváme ono pověstné "ale".

Ovšem pravda je taková, že v každém z nás je větší či menší extremista, kterého od sebe odháníme, nařizujeme mu, aby mlčel, a stydíme se za něj. Ale on je trpělivý a čeká na svou šanci.

Dávají mu ji politici, kteří takzvaně nahlas říkají, co si opravdu myslí, a setkávají se od části společnosti s uznalým přikyvováním: "Vida, konečně někdo, kdo věci říká tak, jak opravdu jsou!" To nejsou oni původní, procentně jednociferní extremisté. To jsou lidé, kteří jen sami v sobě posouvají hranici toho, co se nahlas sluší a nesluší říkat.

V Americe je tímto politikem Trump, zvolený přesně před rokem. Část voličů si ho pochvaluje, že jim "otevřel oči" a dovolil otevřeně ukázat jejich vlastní rasismus či xenofobii. A přitom část z nich podle průzkumů volila o čtyři roky dříve Obamu.

Americký komik Aziz Ansari měl po lednové Trumpově inauguraci slavný televizní monolog, ve kterém právě těmto voličům říká: "Prosím, začněte zase předstírat. A je mi moc líto, že jsme vám předtím za to dostatečně nepoděkovali. Nikdy jsme netušili, jak moc úsilí vás předstírání stojí. Ale prosím, teď zase začněte předstírat."

Hodně lidí by to dnes mělo slyšet i v Česku.

Související