Málokdo se tak dlouho a systematicky zabývá českou sociální demokracií jako Oto Novotný. Dříve pracoval jako hlavní analytik ČSSD a výrazně se podepsal pod jejími programovými dokumenty. Už v roce 1994 varoval před radikálním stylem, se kterým do čela strany nastoupil Miloš Zeman. V posledních letech radil Bohuslavu Sobotkovi na Úřadě vlády. V rozsáhlém rozhovoru pro HN Novotný hovoří o příčinách hluboké volební ztráty, jež ČSSD odsunuly do pozice jedné z nejmenších stran. Kromě jiného zmiňuje sociologický průzkum, který vedení sociálních demokratů varoval před střetem se šéfem hnutí ANO Andrejem Babišem. 

Jaké vidíte hlavní příčiny volebního pádu ČSSD?

Rozhodně není jedna. A také je nemůžeme identifikovat jen v domácím prostředí. Výsledky v národních volebních arénách ovlivňuje stále více i situace ve světě. Společenští vědci často diskutují o postupující globalizaci, která postihuje nerovnostmi a ztrátou jistot velké skupiny obyvatel. Globalizace dělí společnosti na lidi "úspěšné", kteří v ní nacházejí výhody, a na "neúspěšné", u kterých vyvolává pocity ohrožení a existenciální úzkosti. Sociální demokracii se v minulosti dařilo v národním státě nerovnosti tlumit a sociálně znevýhodněným zajišťovat jejich společenský vzestup. Tento "zlatý věk" sociálních států dvacátého "sociálnědemokratického století", jak jej nazval sociolog Ralf Dahrendorf, mizí, protože s postupující globalizací se vládám národních států stále méně daří nerovnostem čelit. S ním mizí i "stará dobrá" sociální demokracie.

Chovanec na Vysočině oznámil, že vedení ČSSD v dubnu skončí. Navrhuje, aby nového předsedu volili členové strany přímo

Odchází tedy sociální demokracie z dějin?

Nemusí jít o fatální proces, pokud se sociální demokracii spolu s dalšími tradičními demokratickými silami, které se kdysi konsenzuálně shodly na sociálních státech, podaří vtisknout globalizaci sociální rozměr. To však předpokládá přenést politiku z úzkého rámce národních států do nadnárodního nepolitizovaného prostoru. Nejde o to, budovat nějaké nadnárodní superstáty, ale o novou dělbu politického rozhodování na národní, nadnárodní a lokální úrovni. Evropská unie by toho měla být příkladem. Zatím se to ale příliš nedaří a navíc se tomu zuřivě brání síly, které se chtějí v boji s globalizací zakopat v hranicích národních států. Tato strategie si vypomáhá nacionalismem a xenofobií vůči všemu vnějšímu jako "cizorodému"; jako by chtěla vrátit svět o dvě stě let dozadu. V extrémních formách je tento odpor kontaminován prvky etnického a kulturního rasismu. V této atmosféře se daří novým tzv. antisystémovým stranám a hnutím. Jejich pozice dlouhodobě posiluje na úkor tradičních demokratických stran a zvláště v posledních letech v souvislosti s islámským terorismem a tzv. uprchlickou krizí. Liberální demokracie se dostává do defenzivy. Tradiční demokratická levice to odnáší jako první.

Jak ale tyto trendy ovlivňují výsledky voleb v malé středoevropské zemi?

V postkomunistických zemích se tak děje v mnohem vyšší míře než v tzv. starých zemích EU. Obecně pro postkomunistické země platí, že nemají ukotvenější stranický systém, v němž dominuje demokratický politický mainstream (sociální demokraté, liberálové, křesťanští demokraté). V řadě těchto zemí se oživují reakční středoevropské a východoevropské nacionalisticko-konzervativní vzorce vzdoru a vymezování proti Západu; typickým příkladem jsou Maďarsko a Polsko. Češi volbou Babiše a Okamury své nacionalistické kolegy ve V4 dohnali. Není divu. Češi mají ze všech obyvatel zemí EU největší strach z uprchlíků, jsou k nim nejméně solidární a členství v EU zdaleka nejvíce vnímají jako nepříjemnou zátěž, které je třeba se zbavit. Češi zapomínají, že kdysi žili a rozvíjeli se v mnohonárodnostním multikulturním státě. Dnes jsme de facto státem bez početnějších národnostních menšin, bez pozitivních zkušeností vzájemného soužití s nimi, takže mnoho Čechů propadá téměř identitární panice, pokud by se v Bohémii měli dělit o prostor s jinými etniky a přitom s nimi utvářet jeden politický národ. Do veřejného diskurzu se opět tlačí nebezpečná iluze, že český stát stojí na pomezí mezi Východem a Západem, dědí to nejlepší z obou stran, a je tudíž osudově zmocněn být mezi nimi jakýmsi "mostem". Jde o iluzorní mesianismus, na který jsme již šeredně doplatili. Konečně významným faktorem je naše tradice tzv. nepolitické politiky. Ta "havlovská" respektuje stranický systém liberální demokracie a doplňuje jej aktivní občanskou společností; tato forma nepolitické politiky poptávku po antisystémových stranách brzdí. Jenže byla vytlačena její nebezpečnou formou, představovanou hnutím ANO a SPD, která se proti tradičním stranám vymezuje nepřátelsky a snaží se stranický systém liberální demokracie oslabit opatřeními s cílem změnit ústavní pořádek a dosavadní geopolitickou orientaci země.

Čeští sociální demokraté se ale snažili hrát na obě noty, na tu liberální prointegrační i na tu národoveckou.

Považuji chování tradičních demokratických stran v Česku vůči uprchlické krizi a EU za ostudné a sebevražedné. Tzv. demokratická pravice se až mesianisticky zaštiťuje liberální demokracií, na druhé straně ji svým defétismem vůči protimigračním a protievropským populistům a asociální politikou boje proti masovému zneužívání dávek zcela ničí. ČSSD se nepochopitelně chová schizofrenním způsobem. Čistě programově jde v duchu tradiční internacionalistické levice stále o proevropskou stranu, prakticky si však rovněž zahrává s protievropským a protiuprchlickým populismem. Ve výsledku ale nemůže uspokojit nikoho. Ani ty, kteří by se nechali přesvědčit, že evropská integrace je v našem nejhlubším národním zájmu a alespoň nějaká rozumná pomoc uprchlíkům potvrzením naší tradice masarykovského humanismu, ani ty, kteří slyší na mnohem ostřejší nacionalistickou, xenofobní a euroskeptickou rétoriku Okamury nebo Babiše. V otázkách migrace a EU představují strany v Česku pouze odstíny jedné barvy. Vymlouvají se na to, že voliči zkrátka takoví jsou a nelze jít "proti proudu". Kdyby političtí vůdci, které si lidé vybírají do svého čela, tuto odvahu neměli, zůstal by lidský rod vývojově trčet na úrovni stáda.

Proti tomu se dá ale namítnout příklad slovenského premiéra Roberta Fica a jeho strany Směr, která dokáže zastoupit oba proudy, prointegrační i národovecký.

Fico si rovněž zahrává s protiuprchlickým populismem, ale pozor; na Slovensku musí zápasit s obrovským problémem integrace mnohem početnější romské komunity než v Česku a musí se mít na pozoru před promaďarskými nacionalisty. Podobné problémy Česko vůbec nemá. Na druhé straně je Fico v proevropských postojích přesvědčivější a hlavně - Slovensko je v EU mnohem více integračně ukotvené díky euru. Výmluvné a trefné je, co Fico řekl v reakci na výsledky našich voleb po schůzce se slovenským prezidentem Kiskou: "Chci s velkou radostí konstatovat, že se stáváme jakýmsi proevropským ostrovem v tomto regionu."

Musím také připomenout fakt, že ČSSD nemá lídry Ficova formátu.

ČSSD nemá lídry Ficova formátu, ale nemyslím si, že zrovna takové ČSSD potřebuje. Potřebuje spíše lídry, kteří nachází svůj vzor v autentických sociálnědemokratických osobnostech, jakými jsou např. Jeremy Corbyn ve Velké Británii nebo Bernie Sanders v USA a další. Ty, kteří stojí v čele sociálních demokracií, jež nemusí být momentálně volebně nejúspěšnější, ale neustupují, nelavírují před politickým svinstvem. To znamená, že dokážou odvážně prosazovat tradiční sociálnědemokratické hodnoty v boji za sociální a politická práva nižších a středních vrstev, absorbují program nové kulturní levice a dokážou statečně čelit nacionalistickým a xenofobním pokušením. V ČSSD znám pouze tři výrazné představitele, kteří tohle dělají – Sobotku, Dienstbiera a Štěcha. A to je zoufale málo. Víte, největším problémem sociální demokracie dnes není asi to, že téměř všude volebně oslabuje, ale zda při tom neztrácí čest a dnešní porážky je schopná reflexivně zúročit vytvářením šancí na budoucí vítězství. Pokud neztrácí čest a hodnotovou orientaci, nejsou ty porážky tak fatální a idea sociální demokracie dál žije.

Povolební otřesy pokračují: Zaorálek i komunista Filip končí. Bělobrádek v čele lidovců zůstává

Když se zaměříme na konkrétní kroky, které mohly ovlivnit podporu ČSSD, vidíte v uplynulém volebním období nějaký bod, kdy se mělo udělat něco jinak?

Nelze se soustředit na jeden bod. Porážka je také projevem dlouhodobých proměn našeho stranického systému. Od roku 2009 dochází postupně k oslabování bipolárního pravolevého stranického spektra s dominantní ODS a ČSSD, které vzniklo v druhé polovině devadesátých let. K prvnímu jeho výraznému oslabení dochází ve volbách v roce 2010 s volebním úspěchem TOP 09, Věcí veřejných a SPOZ. V oslabené formě přežil tento systém ještě volby 2013, kdy si ČSSD udržuje pozici nejsilnější strany na levici, napravo je však z této pozice vytlačena ODS antisystémovým hnutím ANO. Zprvu Věci veřejné a později hnutí ANO s SPD otevírají cestu radikální proměně politického spektra. V letošních volbách se dřívější pravolevý bipolární systém už zcela zhroutil. Nyní tu máme fragmentarizovaný systém, v němž jsou tradiční mainstreamové strany v menšině a polovinu mandátů ovládají dvě antisystémové strany, jedna v čele s populistickým oligarchou, druhá v čele s extrémně pravicovým demagogem.

Nebylo možné nepříznivé trendy aspoň nějak zmírnit?

Sociální demokracie by dokázala tomuto trendu asi lépe čelit, kdyby dokázala řešit své letité problémy. Vstup do vlády však pohltil veškerou její energii a řešení těchto problémů se odkládalo. V minulosti strana několikrát diskutovala smělé návrhy na potřebné strukturální změny, ale neměla odvahu k nim přistoupit.

Které letité problémy ČSSD máte na mysli?

Sociální demokracie se od prezidentské volby v roce 2003 vyčerpává vnitřním bratrovražedným konfliktem mezi nekritickými stoupenci Miloše Zemana a představiteli postzemanovské sociální demokracie. I když to není zcela přesné, lze tento konflikt zjednodušeně vnímat jako konflikt mezi postzemanovským, spíše liberálnějším, a zemanovským, spíše konzervativnějším křídlem. Tato nejednota strany lidi znejisťuje, maří důsledné naplňování jejího programu a hodnot a dlouhodobě oslabuje její volební výsledky. Bohužel tento konflikt vyústil v lánský puč po volbách v roce 2013. Ten naštěstí neuspěl.

Mimochodem, strana si tehdy nechala zpracovat povolební analýzu, která se jím zabývala, avšak neřídila se závěry této analýzy a konflikt obou křídel nesvedla do jejich racionální pragmatické spolupráce na programových otázkách a při cílení na různé skupiny voličů. Zájem na udržování konfliktu mělo hlavně konzervativní křídlo. Šlo v něm často o osobní vzájemné animozity, ale také o obsah politiky. Konzervativci otevřeně zpochybňují, aby se tzv. liberální agenda stala integrální součástí programu ČSSD. Tím naprosto ignorují teorii a praxi evropské sociální demokracie. Bez liberální agendy sociální demokraté logicky degenerují v nacionalistické socialisty. Jsem přesvědčen, že nikdo z našich konzervativců nikdy nepřečetl jediný dokument Strany evropských socialistů. Některé šílené názory, které se objevovaly ve straně před volbami a těsně po nich, že strana se měla vyhranit vůči migrantům a Bruselu po vzoru Okamury a Zemana, tak nastolují fatální otázku, zda - za situace takového extrémního posunu strany doprava - je ještě možné doufat v perspektivu nějaké smysluplné spolupráce mezi jejím liberálním a konzervativním křídlem.

Objevily se i názory, že sociální demokracie zradila své tradiční voliče.

To je demagogie používaná konzervativci proti Sobotkově vedení strany. Položme si otázku, kdo jsou vlastně naši tradiční voliči. Pokud jde o socioekonomické hledisko, podle kterého jsou naši tradiční voliči definováni především jako zaměstnanci, rodiny s dětmi a důchodci, tak na takového voliče strana nikdy cílit nepřestala, jakkoli v tom nebyla v některých případech důsledná. Mimochodem, strana by si měla nyní např. vyhodnotit, kdo a jak v ní komplikoval přijetí zákona o sociálním bydlení, tohoto nejdůležitějšího programového závazku, který strana prosadila do koaliční smlouvy. Byla to sociální demokracie, která v poslední vládě prosadila množství opatření na zlepšení sociální situace těchto tradičních voličů. Ti nám nakonec ale utekli k Babišovi a Okamurovi, protože si nechali namluvit, že to byl Babiš, a nikoli sociální demokracie, kdo zvedl jejich platy, důchody a příspěvky na děti a kdo zařídí pokračování této politiky i v budoucnosti; že to jsou Babiš a Okamura, kteří jim nejspolehlivěji zaručí bezpečí před teroristy, migranty a svévolnými intervencemi EU; že to jsou staré elity, včetně ČSSD, kdo je tady zkorumpovaný, a nikoli Babiš – "oběť" jejich zlých intrik.

Zbývá vám ještě 40 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se