Navzdory ospalému dopoledni je v jednom z nenápadných dvorků pražské Baarovy ulice dávno všechno v pohybu. Z místní ševcovské dílny pronikají ven zvuky všelijakých obuvnických nástrojů. "To víte, tady se pracuje od sedmé ranní. Pro Pražany to možná může být trochu neobvyklé, ale já byl zvyklý, že v továrně se píchačky píchaly už ve tři čtvrtě na šest," usmívá se Michal Pavlas, rodák ze Zlína, který dnes nedaleko stanice metra Budějovická vyrábí luxusní ručně šité boty na míru.

Do Prahy přišel přímo ze srdce českého obuvnictví, Zlína, a jeho rodina se ševcovskému oboru věnuje již po tři generace. "Začal s tím můj dědeček, který pracoval u Bati," vzpomíná Michal Pavlas. Továrna už tehdy nabízela spoustu možností: nejen výrobu bot, ale také administrativu a marketing. "Babička pracovala ve vzorkové síni, kde se soustřeďovaly prototypy modelů a sloužily k nabídce pro zákazníky, otec působil v gumárně a maminka v laboratoři."Michal Pavlas

Baťovská škola

K botám měl sympatický podnikatel vždycky blízko právě díky prostředí, ve kterém vyrůstal. Baťova továrna byla tou dobou masový podnik, kde za éry jejího zakladatele pracovalo pětadvacet tisíc lidí, za komunistů třináct. "Prakticky každý, s kým člověk ve Zlíně přišel do styku, tam pracoval," pokračuje.

Michal Pavlas proto přirozeně vykročil obuvnickým směrem. "Hned v prváku se mi ten obor obrovsky zalíbil. Už jako dítě mě bavilo kreslit a tady toho kreslení bylo opravdu hodně." S úctou vzpomíná také na své zkušené profesory, kteří ševcovskému řemeslu věnovali celý život a věděli o něm všechno – prošli baťovskou školou práce, měli přirozenou autoritu, a teorie tak tehdy nebyla odtržená od praxe. Dnes je podle Pavlase obuvnické řemeslo zdecimované a někteří lidé, kteří jej učí, se mu vlastně nikdy skutečně nevěnovali.