Potkal jsem kamaráda, který šel na fotbal. Chvíli jsme si povídali, ale pak už musel jít. "Ať vyhrajete!" popřál jsem mu. "To je fuk," mávl rukou, "hlavně ať je to hezký fotbal!" Mám k těmto prohlášením nedůvěru. Přijdou mi pokrytecká. Když je člověk fanoušek, přeje si přece, aby jeho tým vyhrál. Když budu chtít estetický zážitek, můžu jít na balet. Ale fotbal je podle mě "hezký", pokud vyhrajeme.

Přeháním, samozřejmě. Chápu, že je spousta lidí, které potěší pěkná hra. Ale výsledek je podle mě důležitější. Pro hráče i fanoušky. Ať vyhrajeme a pak se můžeme rozplývat nad tím, jak to byla hezká hra. Ale ne opačně.

S nadsázkou řečeno je to podobné i s nadcházejícími volbami. Spousta lidí včetně novinářů se předhání v přesvědčování ostatních, aby volit přišli. Slyšíme, že je to občanská povinnost a svátek demokracie. A kdo volit nepůjde, neměl by se pak rozčilovat nad tím, jak politici povedou zemi.

Za prvé si to nemyslím. "Nevolit" je podle mě stejně legitimní jako "volit stranu A nebo stranu X". Akt volby neudělá z nikoho lepšího člověka ani uvědomělejšího občana.

A nezájem o volby není automaticky ničím zavrženíhodným. Nevolit je luxus, který nám dává demokracie. Člověk, který nevolí, není "černý pasažér" demokracie. Jen se vzdal práva mluvit řidiči do řízení.

"Volte kohokoliv, ale hlavně přijďte k volbám," slyšíme často. Zní to tak nějak státotvorně a uvědoměle. Ale je to opravdu tak? Jsou strany, které mají ve svém programu populismus a extremismus. Jejich voliči poškodí demokracii víc než ti, kteří volit nepůjdou.

Z toho důvodu nikoho k účasti ve volbách nepřesvědčuju. Já volit půjdu, protože mám v sobě pořád ten slavnostní pocit, když jsem v roce 1990 volil svobodně poprvé. Měl jsem "brabence na zádech", jak se říká, a nikdy na to nezapomenu. Volby jsou pro mě svátek a privilegium.

Kvalitu voleb neurčují strany ani politici, kteří se zrovna zúčastní. Kvalitu voleb určuje to, že máme záruku, že jsou svobodné, že se hlasy spočítají správně a že neexistuje ani stín podezření z falešné hry. Z tohoto pohledu nás čekají volby dobré a radostné. Ale zrovna tak je pravda, že tento samotný fakt neusnadňuje dilema, koho volit.

"Fakt nevím, koho tam hodím," je refrén snad každých voleb poté, co z nás vyprchalo budovatelské nadšení počátku devadesátých let. Nový není ani vysoký potenciál politiků, kteří se nelogicky vymezují jako "antipolitici". Jen se jejich stranám říká přesněji "nesystémové".

Češi v sobě mají více skepse a cynismu než jiné národy. Národními hrdiny jsou zneuznaný génius a mazaný blb, shodou okolností oba fiktivní. Ano, Cimrman a Švejk.

Vyhovuje nám, když je náš svět rozdělený na "my" a "oni". "My" to přece nakonec vždycky nějak vymyslíme a uděláme, navzdory "jim". Jenže jména na volebních lístcích nejsou "oni", ale "my" v zrcadle. Že to není úplně hezký pohled, není chyba voleb.

Dalším refrénem je tvrzení "tyhle volby jsou nejdůležitější od roku 1990", případně "tyhle volby můžou být poslední". Není to vyloučeno. Ale zároveň platí, že budoucnost z historie nevyčteme. Bude unikátní a překvapivá.

Jistý americký novinář před lety napsal, že se voleb ne­účastní, protože v závodě nechce mít "svého" koně. Politika není pěkná na pohled, ale k demokracii patří. Ani já v ní v současné době nevidím koně, na kterého bych vsadil.

Můj známý to dělá tak, že vezme volební lístky všech stran a vyhází ty, které považuje za nedemokratické nebo s jejichž programem vyloženě nesouhlasí. Zbude mu prý tak pět šest stran. Ty dá na hromadu a náhodně jeden volební lístek vybere a hodí do urny. Aniž ví, který to byl.

Pokud jsou pro vás volby příliš důležité, abyste je ignorovali, a zároveň nechcete mít v závodě dalšího kulhavého koně, který vás bude následující roky rozčilovat, možná to není špatné řešení. Každopádně přeju do voleb i povolebních dní pevné nervy. Budeme je potřebovat.