Na konci července dala novela zákona o inspekci práce kontrolorům novou pravomoc: mohou pokutovat zaměstnavatele za nepřiměřený zásah do soukromí zaměstnanců. Před účinností novely sice mohla inspekce firmy kvůli podezření na prohřešek v oblasti ochrany soukromí zkontrolovat a mohla po nich chtít, aby napravily zjištěné chyby, avšak zaměstnavatele nic nenutilo, aby tak skutečně udělali.

Sledování zaměstnanců se v posledních letech stalo horkým tématem. Zatímco ještě v roce 2012 počítala inspekce práce počet podnětů upozorňujících na nezákonné sledování maximálně v desítkách, teď už jich ročně řeší přes stovku. A přibývá i soudních sporů, které se točí kolem špiclování podřízených. "Vzhledem k zvyšující se dostupnosti a rozšíření technologií, které sledování a kontrolu umožňují, nelze předpokládat změnu tohoto trendu," říká náměstek generálního inspektora práce Jiří Macíček. Zaměstnavatelé přitom v této oblasti často chybují. Jen letos inspektoři práce zjistili porušení zákona téměř v 80 procentech kontrolovaných firem.

Problém je hlavně v tom, jak si zaměstnavatelé vykládají zákon. Zákoník práce říká, že firma nesmí bez závažného důvodu spočívajícího ve zvláštní povaze její činnosti narušovat soukromí zaměstnanců na pracovištích a ve společných prostorách tím, že je sleduje kamerami, odposlouchává nebo zaznamenává jejich telefonických hovory nebo čte jejich poštu. Žádný předpis už ale ne­upřesňuje, co je takovým závažným důvodem, který může sledování ospravedlnit.

To dává prostor mnohdy i svérázným výkladům. Úřad pro ochranu osobních údajů tak v minulosti řešil například dotaz, zda může zaměstnavatel nainstalovat kamerový systém v kuchyňce na pracovišti kvůli tomu, že se z lednice ztrácí jogurty. Takovou "ochranu jogurtů" tehdy úřad označil za nepřiměřenou.

"Ačkoliv současná legislativa nestanoví co 'zvláštní povaha činnosti' znamená, jedná se především o práci s velmi citlivými informacemi, utajovanými skutečnostmi, nakládání s penězi, know-how a podobně," vysvětluje partner mezinárodní advokátní kanceláře PwC Legal Bořivoj Líbal. Nejčastěji tak budou legálně nainstalované kamery monitorovat pracovníky bank anebo špičkových IT společností.

Nedotknutelný obsah

Kamery ale nejsou jediným způsobem, jak si firmy zaměstnance hlídají. Pod kontrolou by některé chtěly mít i jejich elektronickou komunikaci. Hranice, které by v tomto případě neměla překročit kontrola pošty, začátkem září zpřesnil Evropský soud pro lidská práva. Pokud chce šéf číst e-maily a zprávy, které si jeho lidé posílají třeba přes WhatsApp nebo Yahoo Messenger, musí pracovníky o možnosti a rozsahu takové kontroly předem informovat. Ke sledování elektronické komunikace navíc musí mít legitimní důvod.

Nainstalovat ve firmě kamery kvůli krádežím jídla z lednice není možné, ochrana citlivých informací je ale ospravedlnit může.

"Za ten se nejčastěji považuje ochrana majetku či situace, kdy zaměstnavatel provozuje nebezpečný provoz, a je tak nutné zajistit ochranu přítomných osob," říká partner advokátní kanceláře Schaffer & Partner Aleš Eppinger a dodává: "Firmám nezbývá než doporučit, aby vždy pečlivě zvažovaly, zda je konkrétní zásah do soukromí skutečně nutný a nelze-li stejného cíle dosáhnout mírnějším způsobem."

Za to, že si zaměstnanec v pracovní době chatuje třeba s přítelkyní, anebo vyřizuje soukromé maily, by ho navíc podle soudu neměl nadřízený hned propustit. Sáhnout by primárně měl po jiných trestech, jako je například napomenutí nebo odebrání odměn.

A podobné je to i s monitoringem telefonních linek. I ten je do určité míry přípustný, nesmí však překročit soudy stanovenou mez. Podle rozsudku Nejvyššího soudu z roku 2014 může podnik provést jednorázovou kontrolu toho, zda jeho zaměstnanec dodržuje zákaz užívání telefonu pro soukromé účely. Z výpisu hovorů může zjistit telefonní čísla, na která pracovník volal, a porovnat je s databází klientů a zaměstnanců, aby se tak dopátral toho, zda šlo o pracovní hovory. Pokud pracovník volal na jiná čísla, neodpovídající záznamům v databázi, může po něm nadřízený požadovat vysvětlení. Odposlouchávat obsah hovorů ale zaměstnavatel nesmí.

Na každém kroku

Mezi další oblíbené metody, po nichž firmy při kontrolách sahají, patří sledování zaměstnanců nebo služebních vozů pomocí GPS technologie. Ani v tomto případě si ale podnik nemůže k zaměstnancům dovolit cokoliv. Tak například stejně jako u monitorování elektronické komunikace je musí i o možnosti GPS sledování předem informovat. "Jestliže zaměstnanec používá služební vozidlo i k soukromým účelům, je zaměstnavatel povinen GPS lokátor přepnout z režimu služebních jízd na soukromé tak, aby soukromí zaměstnance zůstalo zachováno," upozorňuje Líbal.

A přehánět to korporace nesmí ani s rozsahem kontrol, 80tisícovou pokutu si kvůli tomu nedávno vysloužila od Úřadu pro ochranu osobních údajů Česká pošta. Kontrolorům se nelíbilo, že od března 2012 do února 2013 vybavila 7777 svých motorizovaných a pěších doručovatelů GPS lokátory, které zaznamenávaly údaje o jejich poloze.

Pošta se hájila tím, že tak chtěla získat informace pro zkvalitňování svých služeb a vyřizování reklamací. Avšak tyto důvody soudu, před nějž se případ dostal, nestačily. Dal za pravdu Úřadu pro ochranu osobních údajů, podle kterého je nepřípustné, aby pošta sledovala pohyb doručovatelů každý den a po celou pracovní dobu a uchovávala data o celé trase jejich pochůzky. To, zda doručovatel skutečně předal zásilku adresátovi, totiž z dat z GPS lokátoru vyčíst nejde a k optimalizaci doručovacích okrsků by poště stačilo, kdyby zaměstnance monitorovala jen několik málo dní.

Na co se neptat u pohovoru

Zásah do soukromí ale může mít i mnohem mírnější podobu, než je otevřené sledování zaměstnanců kamerami nebo kontrola jejich pohybu prostřednictvím GPS. Nepřípustné je také to, aby se uchazeče o zaměstnání jeho potenciální šéf u pohovoru vyptával, kolik má dětí, jak má ošetřené hlídání anebo jestli není třeba gay či člen odborového hnutí.

Tajnosti se nevyplácí. O kontrole elektronické pošty nebo sledování pomocí GPS musí firma zaměstnance předem informovat.

Ptát se totiž zaměstnavatel uchazeče o místo může jen na to, co nezbytně potřebuje k uzavření pracovní smlouvy. "Bude se jednat přinejmenším o údaje nutné pro řádnou identifikaci budoucího zaměstnance, tedy celé jméno, datum narození a adresa trvalého bydliště. Dále lze běžně vyžadovat údaje prokazující požado­vanou kvalifikaci, jako je stupeň dosaženého vzdělání, jazyková znalost nebo praxe v oboru," vysvětluje Eppinger.

Požadovat by před podpisem smlouvy firma naopak neměla rodné číslo zaměstnance. To totiž v tu chvíli není nezbytné. Potřebovat ho zaměstnavatel bude až ve chvíli, kdy pracovníka skutečně přijme, aby za něj mohl platit sociální a zdravotní pojištění. Pokud o něj firma požádá dřív, může ji uchazeč o práci bez obav odmítnout.

Po skončení výběrového řízení by také podnik měl skartovat životopisy a dotazníky neúspěšných kan­didátů. Pokud si je bude chtít nechat například proto, aby mohl uchazeče kontaktovat v budoucnu s nabídkou další volné pozice, bude k tomu potřebovat jejich vý­slovný souhlas. Získat by ho společnost měla nejlépe písemně. Dokud totiž bude mít data ze životopisu a dotazníků ve své databázi, musí umět existenci souhlasu prokázat.

"Skutečnost, že dochází k dalšímu zpracování životopisů a dotazníků uchazeče o zaměstnání, je navíc zaměstnavatel povinen písemně oznámit Úřadu pro ochranu osobních údajů," doplňuje advokát PwC Legal Aleš Terš. Formulář, který k takovému oznámení slouží, je dostupný na webu úřadu.

Připraveno ve spolupráci s měsíčníkem Právní rádce.

Související