Před volbami v Česku vypukl boj o rodinu. Ministryni práce a sociálních věcí Michaele Marksové se nedaří prosadit přes lidovce svou koncepci rodinné politiky. Hádka není ani tak o konkrétní opatření, jako jsou 300tisícové novomanželské půjčky, ale spíš o to, kdo si je vlastně bude moci vzít. Jinými slovy: co je v Česku rodina. Slova z koncepce "dnešní rodina je velmi heterogenní kategorií" působí na tradicionalisty z KDU jako červený hadr a věta "nelze preferovat konkrétní vybraný model rodiny nebo určovat formy soužití" už jako vyhlášení války.

V Česku se nejčastěji hovoří o rodinách homosexuá­lů a jejich právu (či nároku) na adopce. Nový impulz nekonečné české debatě dalo Německo, které přes velmi vlažný nesouhlas kancléřky Angely Merkelové toto právo (či nárok) homosexuálům nedávno přiznalo.

Ale pokud si myslíme, že potřebujeme v Česku jen rozetnout příliš zdlouhavou debatu o rodinných právech homosexuálů, tak se šeredně pleteme.

V zemi, kde v roce 2001 jako první legalizovali homosexuální manželství, řeší už další krok − zda neprolomit "právo dvou", tedy vztah jen dvou rodičů ke svým dětem. Liberální strany v Nizozemsku nejsou daleko od prosazení "mnohočetného rodičovství", tedy právního sepětí dětí s libovolným počtem otců a matek.

jarvis_59b00042498e27ac67581a2a.jpeg
Ilustrace: Richard Fischer

V debatované koncepci české rodinné politiky je tato příští debata jen trochu naznačena ve větě, že rodina je "partnerství alespoň dvou osob spojených biologickou či sociální vazbou", ale víc tam o případné tlačenici tatínků a maminek v jedné rodině není řečeno.

Je pravděpodobné, že z aktuální rodinné koncepce mnoho nezbude − přece jen ji schvaluje končící vláda (a ještě se u toho hádá). Ale je naprosto zjevné, že rodinná politika v Česku ve vztahu k paragrafům zasluhuje obří revizi. Je například absurdní, že z daní můžeme odečítat slevu na manžela či manželku, ale už ne na partnera či partnerku, když se více než polovina dětí rodí mimo manželské lože. Rodina v Česku nabrala tak různorodé podoby, že lidovci jen těžko obhájí svou tradiční vizi jinak než jen jako příkladný ideál. V realitě je potřeba řešit nejen celkem podružné sňatky homosexuálů, ale především práva dítěte k těm, kteří se o něj starají a investují do něj svou lásku, čas a peníze. To dnes může být kdokoliv od matky samoživitelky přes homosexuální pár až po matku s babičkou od otce, který se odstěhoval.

V těchto všech případech by stát by měl garantovat dítěti stejná práva a finanční transfery, kterých se dnes dostává jen dětem z "předpisových rodin".

V rodinné koncepci by měla samozřejmě zůstat tradiční rodina jako ideál. Vždyť v Nizozemsku vícečetné rodičovství ještě neprošlo, protože se musí dořešit veškerá rizika a konflikty plynoucí z těchto relativně nových způsobů soužití. Ale to není argument pro ignorování reality.

Čím více budeme trvat na podpoře tradičního rodinného soužití, tím absurdnější česká rodinná politika bude. Tím méně se budeme bavit o potřebách dětí a zůstaneme jen u debat o požadavcích nejrůznějších hlasitých minorit odstřelujících rychle mizící tradiční rodinný ideál.

NÁZORY ČTENÁŘŮ

Současná realita různých druhů rodinných struktur je skutečnost. Buďme vůči nim otevření a tolerantní. Na výsledky výchovy dětí si ale budeme muset ještě nějaký čas počkat. Proč vládní garnitura v čele s Marksovou a Diensbierem podporuje hlavně externality, čímž je nejpřirozenější uspořádání rodiny z hlediska státu nudné, nezajímavé a možná přežité?

Michal Konečný