Navštívila jsem přes dvacet českých rodinných firem napříč republikou a odnesla jsem si z nich jeden základní postřeh: tam, kde předávají matky a otcové zakladatelé otěže podniku přímo svým potomkům, umí i nezaujatý a nepoučený pozorovatel už po pár minutách docela jasně říct, ve které společnosti to bude klapat. Je tu totiž jeden společný rys − zvláštní tichá úcta potomků vůči rodičům. A tím není myšlena "uťápnutá" submisivita: "Co bych říkal, stejně rozhoduje máma." Nebo naopak skrytá hrozba ve smyslu: "Teď si dělej, co chceš, tati, ale až tady budu vládnout já, tak teprve uvidíš, jaké zavládnou pořádky!"

Úcta se totiž buduje léta a je dost rychle rozpoznatelná. Budoucí nástupci v čele firmy například doprovázejí své rodiče, když přijede novinářská návštěva, ale nechají je mluvit. Nezasahují do rozhovoru, přestože je jasné, že mají co říct. Nepotřebují si zvedat sebevědomí před rodiči, nemusí si dokazovat, jak budou dobří, až firmu povedou. Je cítit, že mají respekt k tomu, co rodiče vybudovali.