Cítí se doma všude po Evropě, pokud může něco dělat a zanechat smysluplnou stopu. Ale přiznává, že kořeny má na dvou místech. Ve Francii, kde vyrůstal, a ve Žďáru nad Sázavou, kde je rodové sídlo, které ma­ximálně zpřístupnil veřejnosti. "Aby byl člověk otevřený ostatním, měl pocit jistoty, potřebujete hluboké kořeny. Mám radost, že i manželka a děti se cítí doma ve Žďáře," říká Constantin Kinský.

Cestování je jeho přirozeností. Jednou za rok vyráží do Bretaně za sluníčkem, několikrát během roku po Evropě na inspirativní pracovně-soukromé cesty spojené s rozvojem venkova a ochranou památek, každý týden po D1 na trase Žďár nad Sázavou − Praha.

V paměti má ovšem dvě nezapomenutelné cesty. Tu první absolvoval jako 14letý do so­cialistického Československa. Ve vlaku na hranici prožil buzeraci s kulometem u břicha a vlčákem mezi nohama. "K otcovu příteli jsem přijel pěkně vystrašený a poprvé u něj na posilněnou vypil becherovku a sháněl se po hajzlíku," s úsměvem přiznává, že jeho tehdejší čeština byla poněkud zastaralá.

V lednu 1990 pak jel poprvé do Žďáru nad Sázavou s otcem Radslavem Kinským. Veselá nálada v autě prý s blížící se hranicí rychle skomírala. "Na hranici jsme předložili doklady a ten samý člověk, který by na nás dva měsíce předtím střílel, nás uvítal a otce oslovil − pane hrabě. Projeli jsme a asi tak za 300 metrů jsem zhodnotil, že to bylo úžasné. Otočil jsem auto a celou proceduru si ještě jednou zopakoval."

Žďár nad Sázavou: Meditační cestování lesem

jarvis_59a6aab5498e27ac15136a21.jpeg
Foto: archiv

Ve středu, nejpozději ve čtvrtek každý týden přijíždí Constantin Kinský na rodové sídlo do Žďáru nad Sázavou a zůstává přes víkend. Na zámku žije i jeho matka, původem gruzínská princezna. Ačkoliv tedy má i gruzínské kořeny, cestu do Gruzie Kinský zatím odkládá, až prý bude mít víc času. Zato ve Žďáru si užívá chvíle v lese. Charakterizuje je jako "malé cesty".

"Člověk nemusí cestovat jenom do zahraničí. Já mám třeba rád cesty lesem, pozoruji, jak roste, jak hospodaříme. A potom posedím na posedu a vůbec na nic nemyslím. Nechávám se okouzlit krásou kolem sebe."

Pracovní myšlenky v takových chvílích Kinský odhání, relaxuje po vzoru japonského učení zen, maximálně si v tom klidu vybavuje verše. "Třeba v jedné čínské básni se praví, že je dobré chodit až k místu, kde pramení řeky, kde prameny vysychají, a počkat, až začne pršet."