Povýšení a krutí cizáci, poslové rekatolizace a nohsledi vládnoucích Habsburků. Zhruba takový obrázek šlechty vtloukali do hlav ve škole nynějším starším a středním generacím. Odstup od urozených rodin si vtiskla do vínku už Československá republika, až komunistický režim však udělal ze šlechticů vyvrhele − nejen v učebnicích, ale i doslova tím, že je zbavil majetků.

Názorový duch bývalého ministra Zdeňka Nejedlého, jenž se pokoušel znásilnit české dějiny marxismem a za prototyp šlechtice považoval utiskovatele Chodů Lomikara, úplně neodvanul ani po sametové revoluci. Když potomci někdejších svobodných pánů, hrabat či knížat dostali příležitost v podobě restitucí, vynořily se obavy: Nezavřou hrady a zámky? Nevykácí lesy? Je pravda, že ve srovnání s jinými postkomunistickými zeměmi byly zdejší restituce velkorysé. S odstupem let ale také nutno uznat, že si čeští šlechtici nevedou vůbec špatně. Hrady a zámky nechali většinou otevřené, mnohdy je opravili. A přesvědčili, že umí být dobrými hospodáři.

Příběhy několika osobností, které představujeme v tomto čísle Ekonomu, ukazují, že se potomci někdejší vrchnosti potýkají s běžnými podnikatelskými starostmi. Dědictví předků je v éře digitalizace spíš tíží. Ani při řešení velkých potíží ale neztrácejí noblesu.

Vedle vybraných způsobů mají šlechtici společnou ještě jednu důležitou vlastnost − nepouštějí se do investičních dobrodružství s vidinou rychlého zisku. Zásada udržet a zvelebit majetek pro další generace z nich zákonitě dělá štafetové běžce na velmi dlouhou trať. Mnozí z nich by mohli přednášet, co to znamená "trvale udržitelný rozvoj".