V úvodu vládní studie, která vznikla na Úřadu vlády premiéra Bohuslava Sobotky, se deklaruje, že cílem je ukázat "dogmatičnost a v řadě případů i iracionalitu" mnohých dosavadních penzijních reforem. Jenže od počátku je jasné, že právě této studii dogmatičnost nechybí − je před volbami a ČSSD potřebuje nějak odůvodnit, proč jako jedna z mála velkých politických stran popírá nutnost nějaké velké, promyšlené reformy penzí.

Těch přehmatů je ve studii několik. Za nejzásadnější lze označit žonglování s dluhem, který za průběžným důchodovým účtem zůstává. Studie uvádí, že nyní jsme se dostali "jen" na nějakých 16 miliard, zatímco předchozí rok to bylo 28 miliard. Ale to je jen velmi krátké porovnání. Od autorů, kteří jsou schopni Čechům vzkazovat, že se vše v roce 2100 zase k dobrému obrátí, by jeden čekal trochu širší záběr. Jenže to nejde, protože by hned byla vidět neudržitelnost financování českých penzí.

V roce 1993 se vybralo o šest miliard více na důchody, než se vyplatilo. Po krizi v roce 1997 se důchodový účet propadl do minusu, ale pak vystoupal opět do černých čísel a trvalo to až do roku 2008. Od velké krize však už je důchodový účet pořád v minusu. Proto už se není možné tvářit, že důchody jsou ufinancovatelné. A k tomu se přidává další problém. České penze jsou sice rovnostářské, ale velmi nízké.

A teď přijde chorá vize expertů ČSSD − důchody vyplácené průběžným pilířem se musí zvyšovat, ale zároveň se celý systém nemusí zásadně reformovat.

To je ale rozpor. I kdybychom nějak přežili onen nepříznivý demografický vývoj do roku 2100 (jako že nepřežijeme), tak už nyní je systém ve velkých dluzích a potřebuje reformu. Je celkem jedno, zda pravicovější, lpějící na soukromých fondech, či levicovější, nabízející zaměstnanecké fondy.

Ale nedělat nic − jak víceméně doporučuje studie − je nepřijatelné. Pokud nechceme chodit do důchodu po sedmdesátce nebo platit sazby sociálního pojistného přes 50 procent, penze potřebují důkladnou reformu. A to rychle.

Související