Už když bylo Janu Zitkovi 15 let, měl jasno v tom, že si nevybere zaměstnání, které by ho omezovalo v cestování. Předsevzetí se mu splnilo bohatě. Jeho firma Alukov, která zastřešuje bazény, terasy či restaurace a kavárny, má zastoupení ve 40 zemích světa. Majitel tak tráví polovinu roku na cestách. Ani o jedné z nich nemůže říct, že je ryze soukromá nebo služební. Vždy dokáže oba záměry spojit.

"Jako kluk jsem přečetl všechny verneovky a tam někde vznikla moje touha po objevování nových světů," usmívá se při vzpomínce, že po roce 1989 otec dostal zpět v restituci rodinný statek a celoroční zemědělské práce nedávaly šanci k výletům. Přesto v roce 1992 podnikl Jan Zitko svoji první dlouhou cestu na Západ. Autem dojel až na Sicílii.

Pak farmařil a v roce 1995 založil Alukov, což znamenalo rozhýbat především tuzemský trh. Až tak na přelomu století spojil svou touhu cestovat s rozšiřováním byznysu do zahraničí. Jak zahraničních výprav přibývá, už se nespokojí jen tak s nějakým sedadlem v letadle nebo ubytováním. "Hledím samozřejmě na náklady, ale protože je cestování součástí mého života, tak mám určité nároky. Proto si sám vybírám hotel i místo v letadle. Chci, aby cestování bylo co nejpříjemnější."

A dopravní prostředky? "Samozřejmě letadlem, ale i autem, nejdál jsem dojel až na mongolské hranice Pragou V3S. Rád cestuji i na motorce. Mám čtyři − takovou do města, crossovou na farmu i třeba Harleye."

Ukrajina: Po stopách Čajkovského

jarvis_594a5483498e5f1e732864a9.jpeg
Foto: archiv Jana Zitka

Mnoho cest podnikl Jan Zitko autem na Východ. Užívá si tak kontaktu s okolím i možnosti obdivovat památky a místa svázaná s významnými osobnostmi. Ne že by neobdivoval přírodu, ale je-li uprostřed jezera zajímavý klášter, je to podle něj lepší kombinace.

Navíc si na cesty bere běžecké boty a oblečení, a aby sportovní prožitek umocnil, vybírá si zajímavá místa. Takže běžel Krakovem kolem Visly s výhledem na Wawel, Central Parkem v New Yorku, po South Beach v Miami nebo ve Francii kolem jezera Annecy.

Na Východě to ale s běháním není tak jednoduché. "Ve Volgogradu a Kazani se ke mně přidali zdivočelí psi. Když byli dva tři, nebyl problém. Když se rozrostli na smečku, která na mě útočila, rychle jsem toho nechal," vzpomíná.