Kritika zákazu kouření v restauracích z pozice bojovníka za svobodu je nudným intelektuálním kýčem. Ještě před deseti, či spíše patnácti lety mohla být zajímavá jako všechno, co bourá nějaké stereotypy, v tomto případě politicky korektní boj proti kouření, motivovaný snahou o obecné blaho. Dnes se figura "Sám jsem nekuřák, ale budu bojovat za každou svobodu, včetně svobody kuřáků smrdět nám ostatním pod nosem!" stala sama stereotypem.

Ale to samé platí i o proti­argumentech typu "A co svoboda načurat ostatním lidem do polévky, aha?" a podobných, které jsme taky slyšeli už milionkrát. Všechny tyhle debaty jsou jako přes kopírák a na přelomu května a června bylo fascinující, kolik lidí se do nich má znova a znova chuť pouštět. Žádné nové argumenty přinést nejde, jsou jen ty staré a ohrané a lze je nanejvýš pronášet silnějším hlasem či dramatičtějším tónem. Ale zábavné to není ani trochu, to ať se nikdo nezlobí.

Zákaz kouření v restauracích, hospodách a barech je faktem, tečka. Stejně jako to, že Česko k němu přistoupilo jako jedna z posledních zemí v Evropě. Vše nasvědčuje tomu, že i "proces típnutí" proběhne podobně hladce jako jinde. Ano, určitě dojde k nějakým incidentům jako třeba v roce 2005 v Irsku, kde zákaz kouření v hospodách zavedli naopak jako jedni z prvních a dva týdny poté chytil v centru Dublinu jednoho z kuřáků v hospodě amok a nastartoval velkolepou rvačku. Ale snad to nějak přežijeme.

Novinové články se nás snaží přesvědčit, že my Češi se svým pověstným fištrónem (pověstným tedy jen v Česku, ale tím se nenechme zviklat) dokážeme zákon nejrůznějšími fintičkami přečurat. To by v tom byl čert, aby blbec Švejk zkřížený s géniem Cimrmanem něco nevymysleli! A tak fascinovaně čteme o všech těch kuřáckých klubech či hospodách "převlečených" za divadelní pódia, kde se kouřit i nadále může. Neuvěřitelné, co my Češi nevymyslíme!

Pardon, ale ani tohle není nic nového. Stačí se na webu začíst do deset let starých novinových článků z Anglie, kde prožívali to samé. Včetně pláče kuřáků a krasodebat intelektuálů. A taky klubů či venkovských hospod, kde se štamgasti "dohodli", že zákaz dodržovat nebudou, a půlka země jim fandila. Jenže tohle všechno vydrželo jen pár měsíců, maximálně rok. Pak to přestalo být zajímavé a výstřelky, zpočátku tak sledované, zmizely stejně rychle, jako se objevily. A všichni pochopili, že nejjednodušší je začít zákaz respektovat a přizpůsobit se mu.

Zajímavá je jiná věc. Ani například deset let po zmíněném zákazu v Anglii nelze jednoznačně říct, jaký byl jeho dopad na byznys hospodských a restauratérů. Existují studie, které ukazují, že dopad byl katastrofální a spousta hospod zanikla. Ale pak zjistíte, že stejným tempem zanikaly i v dekádě předtím, takže to se zákazem zřejmě nesouvisí. A zrovna tak existují studie, které prokazují, že zákaz kouření přivedl do restaurací a barů naopak nové hosty, a tedy i víc peněz. Ale i tyhle studie jsou "cinknuté" tím, že hodně záleží na tom, jaké podniky a v jakých lokalitách si vyberete. A že mnohem větší vliv než popelníky na stole mají například ekonomické cykly.

Platí churchillovské "nevěřím statistikám, které jsem si sám nezfalšoval". Ale zdá se, že nejpravděpodobnější nakonec asi bude, že zákaz kouření byznys příliš neovlivnil. Tak ani onak. Zní to skoro neuvěřitelně, protože zákaz cigaret a "vyvětrání" hospod vnímáme jako velkou, skoro zásadní změnu. A ono nic? Asi ne. Když přečkáme období hysterie, rozčílení a ideologického třeštění, zjistíme, že se nic nestalo.

Až budeme za deset let číst dnešní novinové články o posledních cigaretách, budou se nám zdát vzdálené, skoro nepochopitelné a hlavně legrační.