Už zase podléháme iluzi, že je možné rychle mzdově dohnat Německo. Odborářská kampaň Konec levné práce se stala oficiální kampaní ČSSD a také ostatní strany se předhánějí, kdo slíbí rychlejší růst platů a mezd. Premiér Bohuslav Sobotka prohlásil minulý měsíc levnou pracovní sílu za "slepou uličku, do níž se Česká republika nesmí dostat". Zatajil ale, že bez velké proměny celé české ekonomiky zatím nikam jinam nesměřujeme. "Aby tomu tak bylo, musela by − obrazně řečeno − česká ekonomika přejít z 'čínského' modelu na model 'německý'," říká hlavní ekonom Deloittu David Marek.

Česko po roce 1989 už několikrát propadlo dojmu, že německé mzdy jsou na dosah. Začalo to skandováním na náměstích v revolučních dnech: "Za premiéra Komárka bude koruna jak marka!" Někdejší ředitel Prognostického ústavu a vicepremiér Valtr Komárek prohlašoval, že doženeme Rakousko za deset let, a vážně tvrdil, že jedna německá marka bude za dvě koruny. Německy mluvící země jsme ale stále nedohnali a nástupce marky, euro, je za 26 až 27 korun.

Premiér Václav Klaus zase před volbami roku 1996 sliboval, že do roku 2000 bude průměrný plat přesahovat 20 tisíc. Ve skutečnosti to nakonec bylo necelých 15 tisíc korun.

V roce 2006 se pro změnu ODS s ČSSD předháněla ve slibech, kdy doženeme úroveň celé EU. Podle ČSSD to mělo být do roku 2013, podle ODS ještě dříve.

Nyní tedy prožíváme jen další kolektivní fatu morgánu, že německá mzda je na dohled.

Není. A hned tak nebude. Týdeník Ekonom přináší pět důvodů proč.

Zdaleka ne každý zaměstnanec v republice vidí na své výplatní pásce ten mzdový kvapík posledních let. Příkladem může být vysokoškolsky vzdělaná archivářka z okresního města. V roce 2011 po prudkém snížení platů dokonce uvažovala, že svoji práci, kterou má už čtvrtstoletí ráda, pověsí na hřebík a půjde někam rovnat zboží do regálů: "Vzala bych si pár směn navíc a měla bych víc než v archivu." Nakonec vydržela, ale na základní plat z předkrizové doby se stále nedostala. V roce 2010 to bylo 19 500 korun bez osobního ohodnocení, v roce 2011 jí čistá mzda klesla na 16 700 korun, nyní je na 19 100 korunách. "Máme hodného ředitele, takže teď mám vyšší osobní ohodnocení, ale na základ před rokem 2011 jsme se pořád nedostali," říká. Lidí, kteří se zatím nevyšplhali zpět na svůj příjem před krizí, je spousta.

A koho neirituje nízký nárůst mezd, ten se nechá­pavě kouká přes hranice Šumavy, jak to, že ve mzdách tak pomalu doháníme Západ. David Marek z Deloittu spočítal, že HDP na osobu po zohlednění rozdílů v kupní síle dosahuje 88 procent průměru Evropské unie. Ale průměrná česká mzda je jen na úrovni 65 procent unijního průměru.

Mzdy ve vybraných profesích

Logickou odpovědí se tedy zdá být: chtějme vyšší mzdy. Tak mluví čím dál hlasitěji odbory. "Díky kampani Konec levné práce se téma nízkých mezd a platů stalo konečně tématem politických debat, novinářských článků a diskusí," říká spokojeně předseda Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS) Josef Středula. Podle něj razantnější růst mezd rozhodně tuzemské podniky neohrozí.

Ale Marek tvrdí, že by to bylo "zkratkovité a chyb­né myšlení". České hospodářství musí vyřešit ještě spoustu restů, než se budou moci mzdy dlouhodobě a rychle přibližovat těm německým. Týdeník Ekonom přiná­š­í přehled pěti hlavních důvodů, proč rychlé a dlou­hodobé zvyšování čisté mzdy není v Česku na pořadu dne.

1. Ne všechny může zaměstnat stát

Vláda Bohuslava Sobotky začala před loňskými krajskými volbami slibovat razantní zvyšování platů úplně každému, kdo se o to přihlásil. A zdaleka to nekončí, protože tento rok jsou na podzim ještě důležitější volby − do Poslanecké sněmovny. Vláda jen v květnu schválila zvýšení platů pracovníků v sociálních službách, v kultuře či nepedagogických profesích ve školství. A politici slibují další a další zvyšování. Andrej Babiš ještě před svým odchodem z ministerstva financí představil rozpočet, kde na platy ve státní sféře přidal 21,8 miliardy korun. Tyto peníze je nutné připočíst k tomu, co už dosud tato vláda na zvyšování platů dala. Od roku 2012 stát přijal 23 tisíc nových lidí a náklady na státní zaměstnance stouply zhruba o 16 miliard.

V eráru nyní vláda přidává, komu jen může. Ale desítky miliard navíc na platy nejsou udržitelné. Po zvyšování platů přijde stagnace.

Jakkoliv mnozí státní zaměstnanci mají opravdu nepřijatelně nízké platy, tak tato vláda roztočila platové kolo štěstí takovou rychlostí, že se to stává pro státní rozpočet neřešitelným výdajovým problémem.

Středula si růst platů pochvaluje: "Odboráři zvedli hlavu." Ale hlavní ekonomka Raiffeisenbank Helena Horská o udržitelnosti tohoto rozdávání v eráru pochybuje: "Neměla bych problém s růstem platů ve státní správě, kdyby ho ale doprovázelo zeštíhlení a zefektivnění státu s důrazem na kvalitu služeb a orientaci na zákazníka, tedy daňového poplatníka, který chod státu ze svých daní financuje."

Navíc (zatím) ještě všichni pro stát nepracujeme. A s růstem mezd v soukromé sféře to je ještě složitější.

2. Firmy to bez nízkých mezd neumí

O České republice se často říká, že je montovna, ale nikdo příliš neříká, co si pod tím vlastně představit. Pro mzdy zaměstnanců může být paradoxně často lepší subdodavatelská montovna, kde se sestavují sofistikované stroje, než kdejaký progresivní start-up. Vždy záleží na tom, jak vysoká je přidaná hodnota ve výsledné produkci. Za celou republiku je to tristní statistika. "Podíl přidané hodnoty na celkových tržbách firem dosahuje na úrovni celé ekonomiky v České republice pouze 39 procent, což je nejnižší údaj ze všech zemí EU," upozorňuje Marek. Přidaná hodnota se pak rozdělí na kapitál a na mzdy. A kde nic není, není z čeho rozdávat.