Kufr má stále sbalený, protože jako eurokomisařka pro spravedlnost, ochranu spotřebitele a otázky rovnosti pohlaví je pořád na cestách. Domů do Česka jezdí málo, tak jednou za čtyři pět týdnů. Například za loňský rok absolvovala 80 letů hlavně po Evropě, ale i mimo ni. Aktuálně se proto nedá říct, že je Věra Jourová fanda cestování, ovšem dřív…

"Ráda poznávám cizí kraje, miluji ocitnout se v cizím městě, vzít si mapu a chodit. Což je nyní při mé práci spíš teorie," přiznává. Párkrát se jí to ale podařilo. "Když mi služební cesta končila v pátek, tak třeba v sobotu jsem se tam zdržela," říká česká zástupkyně v EU. A pak má ještě jeden recept, jak si služební cesty zpříjemnit nebo jak mimo předepsaný protokol poznávat cizí místa. "Vozím si běžecké boty a večer, když nemám jednání, tak běhám a poznávám." Nejpozději do 21. hodiny ovšem musí být zpět, aby už osprchovaná mohla ve 22 hodin usednout k práci. "Je to takový zaběhaný zvyk, že v deset začínám číst materiály, což trvá tak tři hodiny."

Ne vždy ovšem mělo její cestování tak pevný řád. Její tatínek prý na cestách přitahoval katastrofické události, včetně vykolejení vlaku či požáru vagonu, a jeho dcera tvrdí, že tuhle vlastnost podědila. "Tradovalo se, že když otec přišel na nádraží, tak ti, kdo mohli, cestu odložili nebo jeli jiným spojem. A mě běžně pronásledují zrušené lety, ztracené kufry, nástup do špatného vlaku," říká Jourová s tím, že nyní podobné události zažívá méně často. "Jsem totiž v péči pozorného protokolu. Až ale tento post opustím, potíže zase začnou."

Brusel: Průvodkyní v neznámém městě

jarvis_5937e27a498ef51098630032.jpeg
Foto: Shutterstock

Poprvé se Věra Jourová dostala do Bruselu jako průvodkyně cestovní kanceláře, v níž si přivydělávala. Majitel zřejmě nikoho jiného neměl, a tak vyrazila na trasu, kterou neznala. S padesátkou turistů zamířila do Londýna, kde ji čekal kamarád, aby se skupiny ujal.

Ovšem na Brusel, kde se výprava zastavila na čtyři hodiny, byla sama. Město viděla poprvé, stejně tak jako lidé, které provázela. "V té době nebyl internet, všechno jsem si našla v časopisech, včetně fotek nejznámějších míst, a řidiči jsem vysvětlila, že musí zaparkovat tak, abych viděla špičku radnice."