Sotva začal květen a už tu máme docela seriózního kandidáta na nejhloupější výrok roku. "Trend zakládání nových škol v Praze a Brně je už významný a nebezpečný," prohlásil v Hospodářských novinách náměstek ministryně školství Stanislav Štěch, když komentoval, že do soukromých základních škol chodí v Česku sice jen dvě procenta žáků, ale ministerstvo zároveň komplikuje zakládání škol nových.

Nebezpečný? To opravdu není vhodně po­užité slovo. "Nebezpečné" by mohlo být, kdyby se ukázalo, že žáci soukromých škol dosahují horších výsledků ve srovnávacích testech, že se hůř dostávají na střední školy nebo že je třeba méně postaráno o jejich komfort a bezpečnost. Nic takového se však neprokázalo. Náměstek komentuje pouze to, že existuje zájem zakládat nové soukromé školy, navíc v situaci, kdy i ty veřejné jsou přeplněné a o místa na nich se rodiče přetahují, někdy dokonce i losují.

Soukromé školy byly dlouho opravdu jen nevýznamnou alternativou. A to v pravém významu tohoto slova. Nabízely trochu jiný přístup k žákům a vzdělávací metody typu "waldorf" nebo "montessori". To není a asi nikdy nebude většinová záležitost. Tyto školy také často nevznikaly jako podnikatelské aktivity, ale spíš jako nadšenecká záležitost či někdy i svépomoc rodičů na malých městech nebo vesnicích.

Dnes existují a vznikají ovšem také soukromé školy, které nabízejí podobný styl výuky jako ty veřejné, jen chtějí být lepší. Zmenšit poměr žáků na jednoho učitele ve třídě, nabídnout víc mimovýukových aktivit nebo třeba i další služby, jako je doprava žáků či lepší stravování. Část rodičů má o něco takového zájem a může si dovolit za to připlatit. Tady už se rýsuje slušný podnikatelský plán.

Stát na tom přitom nic netratí, a to nejen proto, že jde o ona vcelku nevýznamná dvě procenta žáků. I kdyby tento podíl významně vzrostl, bude to pro stát výhodné. Přispívá jim na jednoho žáka stejně, či dokonce o trochu méně, než dává školám veřejným. Nemluvě o tom, že ušetří za investice a další náklady.

Kde je to "nebezpečí"? Kvalitu výuky i celkové fungování škol stát kontroluje. A i kdyby tak nečinil, hlídají si to rodiče. Minimálně část z nich. To je jedna z největších změn od počátku 90. let. Vzdělání jsme přestali vnímat jako něco, za co ručí a co našim dětem dodá v unifikované formě stát. Nikoliv, se vzděláním je to stejné jako se vším. Někde ho mají lepší a jinde horší, někde levnější a jinde dražší.

Ještě před takovými 10 lety rodiče vnímali soukromé školy − až na pár výjimek − jako instituce, kam můžete "šoupnout" své problémové děti, pokud jejich problémy nechcete moc řešit a máte dost peněz na to, zaplatit si někoho jiného. Rodič hledící na vzdělání svých dětí jako na investici proto logicky dal své děti do výběrových škol veřejných, nikoliv soukromých. Konečně tedy změna!

Když ministryně říká, že "nemůže snášet kopání do veřejných škol", a má potřebu novinářům zdůraznit, že odmítá paušalizaci, že "všechny veřejné školy jsou nekvalitní, a že tedy potřebujeme školy soukromé", je to vlastně dobrá zpráva. A přitakání tomu, že to chtělo jen čas, než kvalitní a žádané soukromé školy vzniknou. Jen je škoda, že to trvalo tak dlouho. Velkou pravdu měli ti, kteří po roce 1989 varovali, že cesta k normálním poměrům nebude trvat roky ani desetiletí, ale generace. Bohužel.

Představa, že máme pouze veřejné školy, jejichž vysokou kvalitu udržuje a garantuje stát, je fantazií a fikcí. Vynikající je a bude jen malá část z nich. A ta bude přímou konkurencí elitních škol soukromých. Čím víc jich bude, tím větší tlak bude i na ty veřejné. Stát, pokud mu záleží na vzdělání svých občanů a chce být dobrým hospodářem, by měl zakládání soukromých škol logicky podpořit. Ne omezovat a škrtit.