Bývaly doby, kdy hrál umělecký šéf Divadla Spejbla a Hurvínka Martin Klásek na domovské scéně tak tři měsíce v roce, zbytek byl na zahraničních turné, třeba v USA, Kanadě, Mexiku, Indii, Jordánsku… V současnosti už jen desetina z celé divadelní sezony připadá na vystoupení v cizině. Přesto je Divadlo S+H jedním z nejzcestovalejších uměleckých souborů.

"Cestuji rád, protože jsem od přírody zvědavý. A mířím rád tam, kde jsem nebyl, ale i na místa, která jsem si zamiloval z předchozích návštěv," přiznává herec, který Spejblovi a Hurvínkovi propůjčuje hlas. Za protagonisty divadla hovořil dosud v 15 jazycích, protože vždy mluví v jazyce té země, ve které účinkují. S překladem textu i výslovností pomáhají rodilí mluvčí.

"Jen na Tchaj-wanu jsme se po příjezdu dozvěděli, že máme dialogy v pevninské čínštině, zatímco tam se mluví trochu jinak. Během noci jsme text s místní profesorkou předělali, což nebylo jen o jiných slovech, ale i o jiné intonaci," vzpomíná Klásek na jediný zádrhel za své 44leté působení v divadle.

Stačí se trochu projít zákulisím divadla a je jasné, že se tu sešla parta milující svoji profesi. Proto nepřekvapí, když Klásek váhá s rozhodnutím, zda cestuje raději s kolegy, nebo manželkou a 10 a půl roku starou vnučkou. "Na soukromých cestách mám víc času na památky, galerie. Pozoruji, že chodím s hlavou nahoru, rád se dívám na detaily na barácích, jako jsou obličeje, zvířata, chrliče. To mě fascinuje."

Japonsko: Proč tam lidi rozesměje slůvko ahoj

jarvis_5908a9f2498e0bafb3cc7786.jpeg

Na zahraničních cestách Martina Kláska fascinuje hlavně možnost poznávat cizí kultury. Zaujala ho především ta japonská.

Po čtyřech návštěvách tohoto ostrovního státu tvrdí, že Japonci jsou nejenom velice zdvořilí, ale hlavně poctiví. Třeba v Kjótu se cestou z vystoupení do hotelu otevřel bok autobusu a vypadla dvě zavazadla. Nálezce je odvezl na policii a ta vypátrala, kde jsou Češti ubytovaní. "Takže kufry byly v hotelu dřív než jejich majitelé a ráno přijel vlastník autobusové společnosti z Tokia, omluvil se a každému dal významnou částku za újmu, kterou utrpěli," vzpomíná Klásek.

A přidává i osobní zážitek. Hodinu a půl po půlnoci vyrazil v Tokiu do bistra na občerstvení. V okamžiku, kdy do restaurace přišli japonští pankáči, dával víc pozor na ně než na platební automat. "Když už jsem si bral jídlo, tak mi jeden z nich poklepal na rameno a podával mi devět tisíc jenů, které jsem si nevzal zpět."

Klásek také vzpomíná, jak celý soubor každé ráno zdravil řidiče autobusu slovíčkem "ahoj" a on se srdečně chechtal. Češi se přidali až poté, co se dozvěděli, že v japonštině ahoj znamená blbec.