Na mapě je to jen malý flíček – pár šedých obdélníků značících lidská obydlí v moři zeleně Slavkovského lesa, chráněné krajinné oblasti kousek od německých hranic. Široko daleko tu jinak po lidských sídlech není stopa a naživo se obraz z mapy zhmotní v plné kráse: asfaltku k šedým obdélníkům lemují aleje starých, silných stromů, které tu nikdo nekácí, měkkou trávou v hlubokých lesích protékají malé bystřiny, kmeny přirozeně padlých velikánů tady leží halabala porostlé mechem vedle mokřadů a rašelinišť a nad tím vším naprosté, zřetelně slyšitelné ticho. Mezi lesy se ve zvlněné krajině táhnou louky a na nich se pasou skupinky krav.

A pak se na cestě rajskou přírodou otevře nečekaný výjev. Na kusu rovného území tu najednou stojí čtyři sedmipatrové paneláky. Ty šedé obdélníky z mapy. Jsme na místě v obci Rovná, kterou tu v šedesátých letech minulého století postavila vláda jako modelovou socialistickou ves pro tisíc zemědělců a jejich rodiny.

Záměrem bylo znovu a vzorově osídlit pohraničí, které se ne a ne vzpamatovat z vyhnání původních obyvatel – českých Němců – a ze zboření jejich vesnic. Dnes je možné říct, že tehdejší záměr v jistém ohledu neuspěl: v bývalém slavně postaveném státním statku pracují nastálo dva muži. Na druhou stranu tu ale stovky lidí zůstaly nebo se přistěhovaly a žijí v tom zvláštním ostrůvku starých časů uprostřed hvozdů dál.

Zase za blbce

Na zastávce pod paneláky stojí dvě ženy a čekají na polední autobus do Sokolova. Pětatřicetiletá tmavovláska Zuzana Matysová jede na úřady vyřídit papíry kolem rodičovského příspěvku a její starší sousedka, která zde žije od sedmdesátých let minulého století, se vypravila do lékárny. "Žije se mi tu moc dobře. Na pár let jsem se odstěhovala, ale zase jsem se sem vrátila," říká, když nastupuje do autobusu. A mladší žena přitakává, i ona je tady spokojená.

Respekt 18/2017
Hlavní komentář: Jak husitům vzali zbraně.
 
Téma: Jak se žije v nejzadluženějším městě Česka – městě, kde každý druhý čelí exekuci.
 
O kom se mluví: První dáma Ivana Zemanová vystupuje ze stínu svého muže.
 
Economist: Kanceláře budoucnosti – sídle tehcnologickcýh firem ukazují, jak budeme pracovat.
 
Kontext: Co Francouze přirahuje na prezidentském kandidátovi Emmanuelu Macronovi?
 
Rozhovor: S dokumentaristkou a herečkou Terezou Nvotovou
 
Kultura: Deset let improvizačního divadla Radio Ivo
 
Civilizace: Ženy českého disentu
 
I obalka R18 oprava2

Na trávníku suplujícím náves očesávají dva muži v oranžových vestách položený strom, chystají májku na víkendovou slavnost. Za rozlehlou bývalou školou, dnes opuštěnou a čekající na nové využití, tu na hřišti vedle řady garáží další skupinka oranžově oděných mužů chystá hranici na pálení čarodějnic. Obec je jinak pustá, je polovina všedního dne a většina lidí je v práci.

Odjíždějí ráno svými auty nebo autobusem do Sokolova, Karlových Varů, Lázní Kynžvart nebo do chebské průmyslové zóny. Kromě paneláků a dvou nízkých panelových kvádrů pro někdejší "občanskou vybavenost" – v jednom je dnes škola a školka pro zbylé děti a ve druhém obecní úřad – lemují sídliště dvě řady dvoupatrových rodinných domků s rovnou střechou. Ty tu vyrostly nějaký čas po panelácích, sloužily pro elitní pracovníky statku.

Z jednoho z nich vychází žena se síťovkou a míří k samoobsluze skryté v jakési pasáži spojující dva paneláky. Spolu s obchodem je v tunelu i hospoda (v současnosti trvale zavřená) a kulturní dům, kam místní chodí na koncerty, plesy a různé obecní slavnosti.

"Ti, kdo to tu naplánovali, tady chtěli mít i vývařovnu a jídelnu společnou pro celou obec, aby ženy zaměstnané na statku nemusely vařit, ale to nakonec nevyšlo. A byla tu i společná koupelna, kde se měli všichni očistit, když šli z práce, aby se nenosila špína do paneláků," vzpomíná na začátky vzorové vsi Růžena Valentová, která se sem s manželem a dětmi nastěhovala v roce 1976, dělala vychovatelku a učitelku. Do Rovné je nalákal domek, který její muž jako ředitel školy dostal k užívání.

"Občas jsme zvažovali, že odtud odejdeme, jednu dobu to tu vypadalo opravdu bledě," vzpomíná paní Valentová. "Před pár lety byla obec zadlužená, odpojená kvůli dluhům od tepla a teplé vody, nic se v ní nedělo, ale co to vzal do ruky před devíti lety nový starosta, je to úplně jiné. Obec oddlužil a strašně se snaží to tu zachránit a zlepšit, pořád něco spravuje a plánuje sem přivést další lidi," říká Růžena Valentová. "S ním sem přišla naděje a dobrý život." 

Chválu na starostu Jaroslava Jandu tady člověk po návratu lidí z práce slyší ze všech stran. Většina přijíždějících jde od autobusu ke dvěma řadám rodinných domků a další do paneláku natřeného ostře zelenou barvou – v něm se lidé usnesli, že si ho z fondu oprav opraví, většina bytů je tu v osobním vlastnictví, a je zaplněný celý.

Druhý panelák je plný ze dvou třetin, v dalším žije jen málo partají a poslední je vybydlený a působí jako chvíli před zhroucením. Žili v něm v bytech pronajatých od soukromníků, mnohdy spekulantů s chudobou, lidé, kteří neplatili za služby, na bytech váznou dluhy, po partajích tady zbyly jen prázdné místnosti s hromadou nepořádku bez dveří.

Kromě chvály na starostu a krčení ramen nad nápadem postavit modelovou obec podle sovětského kolchozního vzoru u uměle vytvořeného statku, který musel být intenzivně dotován, je tu mezi domy znát hlavně velká opatrnost před novinářskou návštěvou.

Mladá žena, která před pár lety ochotně vystupovala v televizní reportáži a svěřovala se s plány na založení rodiny v Rovné, zabouchne bez pozdravu dveře před nosem a ve tváři má úlek a paniku. Lidé u obchodu před novináři spěšně mizí se slovy: "No to zase bude hrozná ostuda, to zase budeme za blbce." A i oblíbený starosta, který tu ze země zkouší vydupat nový život pro absurdní projekt z minula, rozhovor zprvu odmítá.

"Dohodli jsme se na zastupitelstvu, že už nebudeme s novináři mluvit. Nemáme dobrou zkušenost," říká striktně metalista z bývalé armádní kapely Antracit, dříve voják z povolání, později příslušník cizinecké policie a chvíli také obecní černý šerif Jaroslav Janda.

Starostou je třetí volební období a za tu dobu se mu podařilo vyhrát spor s Lesy ČR a vysoudit na nich zpět pro Rovnou okolní lesy – uspěla totiž argumentace, že Rovná je nástupnickou obcí komunisty zbořeného města Čistá, jehož oblast má Rovná v katastru, a patří jí tedy její historicky zapsaný majetek. Spolu s Čistou i původní obcí Rovná zde po válce a vyhnání českých Němců zmizely téměř dvě desítky dalších vsí, armáda tu místo nich zřídila výcvikový prostor a obsadila území až do roku 1953, pak se přestěhovala o kus dál k Doupovu.

Domy pro mladé

Místnost, v níž nakonec starosta přijímá návštěvu, je moderně zařízená pracovna v domě obecního úřadu. Obec jej kompletně opravila za peníze z prodeje části lesa a z hospodaření na 360 hektarech, které si nechala. Ze stejného zdroje radnice zaplatila obecní dluhy a dotuje kulturní akce. "Zrekonstruovali jsme i kulturní sál, podíleli se na rekonstrukci restaurace, máme hotové plány na rekonstrukci domů a renovaci náměstí, aby na něm vznikla kolonáda a místo pro společné silvestry a jiné slavnosti," vypočítává starosta a ukazuje čtvrtky s vizualizací.

"Jenže vy stejně půjdete fotit do toho vybydleného paneláku, tak jako všichni. Proto tu žádné novináře nechceme." Jak se ukazuje ve starostově kanceláři, pocit, že lidé v Rovné slouží jako obrázek zmaru v jinak skvělé zemi a že jejich mediální podoba je úplně jiná, než jak se skutečně cítí, je v obci rozšířen.

Zbývá vám ještě 40 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se