Ekonomika Izraele je v nejlepší kondici za poslední léta a země není ani přímo ohrožována sousedy, se kterými v minulosti svedla několik válek. Izrael je závislý na obchodu především s USA a s Evropskou unií, se kterou má podepsanou asociační dohodu. Podle izraelského statistického úřadu dosáhl hospodářský růst v posledním čtvrtletí loňského roku nejlepšího výsledku od roku 2013. Když se meziročně zvýšil o 6,2 procenta. Inflace je pod kontrolou, vývoz vzrostl o 4,5 procenta a rychle se zvyšovaly i investice.

Velký podíl na ekonomice mají technologické firmy, Izrael má měřeno podílem na HDP nejvyšší investice do vědy a výzkumu na světě. Rozšiřuje se síť železnic a zlepšuje silniční spojení, pokračovat má privatizace velkých státních podniků.

Země se také dostává ze závislosti na dovozu energetických surovin, a loni dokonce vyvezla zemní plyn v hodnotě 800 milionů dolarů. Ministr energetiky Yuval Steinitz letos oznámil, že plánuje rozsáhlý program plynofikace země místo dosavadního spalování dováženého uhlí pocházejícího hlavně z Jižní Afriky. A chce také začít diskuse o stavbě plynovodu, který by mohl dodávat z Izraele do Evropy až deset procent její spotřeby plynu.

Z vojenského hlediska má Izrael jasnou převahu nad svými arabskými sousedy, kteří se ho několikrát v historii pokusili zničit. Izraelští experti tvrdí, že nyní nehrozí velký vojenský konflikt a situace Izraele je nejlepší za celá desetiletí.

Se sousedním Egyptem, nejlidnatější arabskou zemí, má Izrael uzavřenu mírovou smlouvu už od roku 1979 a nyní spolupracuje s egyptským režimem maršála as-Sísího v boji proti islamistickým extremistům. Mírovou smlouvu má židovský stát i s Jordánskem. Ani další sousedé, Libanon a Sýrie, nemohou Izrael vojensky ohrozit. Libanonská armáda je malá a špatně vyzbrojená.

V Libanonu má ale silné ozbrojené jednotky šíitské hnutí Hizballáh, které by mohlo Izrael bombardovat svými raketami. Uvádí se, že na území židovského státu má namířeno zhruba 120 tisíc různých střel. Ale i radikály z Hizballáhu by izraelská armáda snadno porazila. Kromě toho Izrael stále zdokonaluje svoji protiraketovou obranu, ke starším systémům původně amerických raket Patriot a systému zvanému Železná kopule (Iron Dome) přibude další "vrstva" pojmenovaná Davidův prak. Ten byl letos úspěšně otestován a v budoucnu by měl umožnit ničení raket středního a dlouhého doletu včetně těch, které vlastní Hizballáh.

Hospodářský profil I

Izrael není momentálně ohrožován ani Sýrií, kde probíhá od roku 2011 občanská válka. Syrská armáda nemá k útoku na židovský stát dostatečné kapacity. Izrael se do bojů v Sýrii nezapojil, omezuje se na poskytování humanitární pomoci a občasné útoky nejprve na místa, kde mohly být v Sýrii vyvíjeny zbraně hromadného ničení, a nyní na konvoje převážející moderní zbraně libanonskému Hizballáhu.

Pocit ohrožení

Většina arabských zemí kromě Egypta a Jordánska ale s Izraelem neudržuje diplomatické vztahy a tváří se, že Izrael neexistuje. Komplikuje to cestování i obchodování.

Izraelské vstupní či výstupní razítko v pase, případně razítko z egyptského či jordánského přechodu, znamená, že jeho držitel není vpuštěn do většiny arabských i některých muslimských zemí. Neexistuje přímé letecké spojení s většinou arabských států a lodě z Izraele ani nezakotví v žádném z arabských přístavů.

Podobně to ovšem funguje i opačně. Plavidla, která vezou do Izraele zboží, nesmí předtím kotvit v přístavu arabské země, která neuznává židovský stát. Izraelské úřady nepovolují dovoz zboží z arabských a muslimských zemí, se kterými nemá země obchodní styky.

Přesto jsou nyní vztahy Izraele i s některými zeměmi, které ho neuznávají, v podstatě velmi dobré − zejména se zeměmi Perského zálivu a hlavně Saúdskou Arábií. Židovský stát se totiž stejně jako Saúdská Arábie obává Íránu, který rozšiřuje svůj vliv na Blízkém východě. Izraelští politici navíc Teherán podezřívají, že přes mezinárodní dohodu o omezení svého nukleárního programu chce Írán vyvinout jaderné zbraně a má rakety, na které je může umístit.

V 90. letech se do Izraele přistěhoval více než milion lidí z území bývalého Sovětského svazu. Pro zemi to sice představovalo finanční zátěž, zároveň ale tato imigrační vlna přivedla do země novou, většinou vzdělanou pracovní sílu.

Íránští představitelé přitom opakovaně hrozí Izraeli, že ho zničí. Například Kásim Sulejmání, šéf speciálních jednotek íránských Revolučních gard Al Kuds, prohlásil: "Můžeme smazat sionistický režim (tak Teherán označuje Izrael, pozn. red.) ze zemského povrchu do devíti minut, pokud se rozhodneme jednat." Z této situace a z nevyřešeného konfliktu s Palestinci plyne setrvalý pocit ohrožení země a také značné výdaje na obranu − v roce 2015 to bylo podle údajů Světové banky 5,4 procenta HDP. Izrael přitom dostává značnou podporu ze Spojených států. Právě izraelsko-palestinský konflikt komplikuje vztahy s muslimskými zeměmi a je zdrojem vnitřního napětí. Palestinci se pokusili zničit s podporou arabských států Izrael už při jeho založení v roce 1948, ale židovský stát se ubránil. A v další válce v roce 1967 obsadil i palestinské Pásmo Gazy a palestinský Západní břeh Jordánu.

Trvající konflikt

Západní břeh Jordánu od té doby Izrael okupuje. V roce 2005 ale vyklidil Pásmo Gazy. O dva roky později se tam ovšem vlády zmocnili radikální islamisté z hnutí Hamás označovaného za teroristickou organizaci. Styk mezi Izraelem a Gazou je od té doby omezený a izraelské úřady povolují pouze omezené dodávky zboží do Gazy kvůli obavě z jeho zneužití proti Izraeli. Týká se to například i stavebního materiálu používaného k budování tunelů pro průnik islamistických bojůvek na izraelské území.

Na Západním břehu získali Palestinci v devadesátých letech minulého století částečnou autonomii, část kontroluje izraelská armáda. Obě strany ovšem považují toto řešení za prozatímní a je i finančně nákladné. Podle studie amerického think-tanku RAND by uzavření definitivní mírové smlouvy řešící spory mezi oběma stranami mohlo v průběhu deseti let přinést izraelské ekonomice asi 50 miliard dolarů. Ta by tak skokově vzrostla přibližně o pět procent HDP.

Mezi Izraelem a Západním břehem dnes existuje faktická celní unie a i palestinská autonomie má uzavřenu s EU prozatímní asociační dohodu. Obchod mezi palestinskou autonomií na Západním břehu probíhá přes Izrael, ale je někdy komplikovaný. Mimo jiné hraničními kontrolami. V případě větších nepokojů se hranice dokonce uzavírá. Izrael navíc zakazuje dovážet na autonomní území zboží pokládané za citlivé − může jít například i o některé druhy nožů či telekomunikační zařízení.

Na území Západního břehu existují takzvané izraelské osady a nedávno Tel Aviv schválil jejich rozšíření. Žije zde přes 400 tisíc Izraelců, fungují zde zemědělské farmy i desetitisícová města s vlastním průmyslem. Zboží a zemědělské produkty z těchto osad ale nepodléhají preferenčnímu režimu na základě dohody mezi EU a Izraelem a mohou být zatíženy clem. Je zakázáno i exportovat odsud některé potravinářské produkty a je odpovědností vývozce do EU zjistit, odkud produkty přesně pocházejí.

Na konci roku 2015 Evropská unie navíc rozhodla, že zboží dovážené z osad na Západním břehu, z Golanských výšin (které Izrael dobyl na Sýrii a anektoval v roce 1981) a také z východního (původně palestinského) Jeruzaléma musí být označeno jako pocházející z tohoto území. Nelze u nich uvádět značku "Made in Israel". Jako první zavedla toto označování loni Francie. Takovéto výrobky jsou ovšem terčem částečného bojkotu a kampaní propalestinských a některých levicových organizací v Evropě.

Cesta k tržnímu hospodářství

Izrael měl po svém vzniku v roce 1948 jen velmi omezené surovinové zdroje − naleziště plynu začala být využívána až nedávno. Musel navíc absorbovat statisíce židovských uprchlíků z Evropy i z arabského světa, byl nucen dávat značné finanční prostředky na svou obranu, a navíc v zemi panoval silný vliv levice. Všechny tyto faktory přispěly k silné regulaci ekonomiky, uzavření domácího trhu před konkurencí a k velkému podílu státního sektoru. Tohoto dědictví se Izrael zbavuje dodnes, když stále probíhá privatizace některých státních firem.

Specialitou Izraele byl také vznik kolektivních hospodářství se společným majetkem a výchovou dětí, takzvaných kibuců, které se zaměřovaly hlavně na zemědělství. Dnes už téměř všechny přešly na méně kolektivní formy hospodářství, část byla zprivatizována a při kibucech vznikly i průmyslové firmy.

Hospodářský profil II

Ekonomika Izraele rostla z velmi nízké úrovně v počátcích existence státu rychlým tempem okolo deseti procent ročně. Přispěly k tomu i reparace, které tehdejší západní Německo platilo až do roku 1956 jako odškodné za perzekuci Židů a zabavení jejich majetku za druhé světové války. Země se opírala hlavně o výrobu potravin a textilní průmysl. Ten ale utrpěl v 90. letech těžkou ránu, když byla zrušena dovozní cla a začala se prosazovat levná asijská konkurence − izraelští podnikatelé následně začali využívat dodávek a subdodávek z Jordánska a Egypta.

Ztracená dekáda

Do současné podoby vysoce rozvinuté ekonomiky se značným podílem služeb a zaměření na technologie změnily Izrael dva klíčové roky, 1973 a 1985. Tvrdí to například izraelský ekonom Rafi Melnic citovaný indickým ekonomickým serverem Livemint.

V roce 1973 v průběhu svátků Jom kipur neočekávaně zaútočili na Izrael jeho arabští sousedé. Izrael válku vyhrál, ovšem jen díky pomoci dodávek amerických zbraní. Po prohrané válce ale arabští producenti ropy uvalili na USA a některé další západní země za jejich pomoc židovskému státu ropné embargo.

Následně prudce vzrostly světové ceny ropy, na které byl závislý i Izrael. Židovský stát navíc musel navýšit své výdaje na obranu, aby se vyhnul podobným překvapením, jako byla Jomkipurská válka. Ekonomika Izraele se téměř zhroutila, inflace dosáhla stovek procent, vládní půjčky připravily soukromý sektor o možné zdroje financí.

Podle izraelského deníku Haaretz stojí vydávání košer certifikátů izraelské hospodářství ročně zhruba 770 milionů dolarů, což zvyšuje náklady na produkci potravin asi o pět procent.

V roce 1983 dokonce musela vláda znárodnit hlavní banky, aby je zachránila před kolapsem. Izraelci dnes toto období označují za "ztracenou dekádu".

Vláda pod tímto tlakem musela zahájit makroekonomickou stabilizaci a protržní reformy. Ovšem někteří ekonomové tvrdí, že Izrael není úplně otevřenou tržní ekonomikou dodnes. Izraelský kabinet přijal v roce 1985 stabilizační program, omezil státní výdaje i dotace, devalvoval měnu, aby podpořil vývoz. Vláda sice musela zavést dočasnou kontrolu cen, zároveň ale snižovala cla a státní regulaci podnikání. Už předtím navíc umožnila snížit výdaje na obranu mírová dohoda s Egyptem.

High-tech sektor − pýcha Izraele

V devadesátých letech se do Izraele přistěhoval více než milion lidí z území bývalého Sovětského svazu. Pro zemi to na jednu stranu sice představovalo značnou finanční zátěž, zároveň tato imigrační vlna přivedla do země nové, většinou vysoce vzdělané pracovní síly.

Tato skutečnost společně s promyšlenou podporou výzkumu a vývoje (a díky zájmu armády o elektroniku a také vědecké a technické spolupráci s USA) vedly ke vzniku silného high-tech sektoru. Každý rok vzniká v Izraeli 1300 nových start-upů. Pobočky a výzkumná centra zde mají velké nadnárodní firmy od Microsoftu přes Facebook, Boeing, Volvo až po Sony nebo Samsung.

Pro české podniky to znamená možnost spolupráce s izraelskými technologickými firmami − mezi Izraelem a Českou republikou dokonce platí dohoda o podpoře aplikovaného výzkumu.

Izraelské high-tech firmy se ovšem většinou neorientují primárně na izraelský trh, který je ostatně s osmi miliony obyvatel poměrně omezený. Snaží se vyvážet, lákavé jsou pro ně velké evropské státy, stejně jako velké rozvojové země jako Indie.

Skoro pravidlem je obvykle expanze izraelských firem do USA, buď přímo s výrobky, nebo alespoň umístěním firemních akcií na americký trh. Kapitálový trh v Izraeli totiž není pokládán za příliš rozvinutý.

Ekonomika dvou tváří

Kromě technologického sektoru ale existují v Iz­raeli i "tradiční" odvětví, ve kterých také mohou najít své uplatnění i české firmy. Například zemědělství, země je totiž z velké míry závislá na dovozu potravin. K žádosti o dovozní licenci, pokud nemají být výrobky prodávány jen určitým skupinám obyvatel, je ale třeba dodat takzvaný košer certifikát. Tedy doklad, že byly vyrobeny v souladu se židovskými náboženskými předpisy.

jarvis_58d8c8a6498ef2e137e8426e.jpeg
V Izraeli vyrostl díky investicím a zájmu armády silný high-tech sektor. Pobočky a výzkumná centra zde mají velké nadnárodní firmy od Microsoftu přes Facebook, Boeing, Volvo až po Sony nebo Samsung.
Foto: Reuters

S tím jsou obvykle spojeny určité dodatečné náklady. Podle izraelského deníku Haaretz stojí vydávání košer certifikátů izraelské hospodářství ročně zhruba 770 milionů dolarů, což zvyšuje náklady na produkci potravin asi o pět procent.

Poptávka je v Izraeli po některých produktech chemického průmyslu, ocelářských a hutních výrobcích. Vzhledem k plánovanému rozvoji plynových elektráren je zájem například o turbíny, kotle či potrubí.

Pro už zmíněné rozšiřování železničních tratí zase potřebuje Izrael vlaky a signalizační zařízení. Zvláštní kapitolou je také obranný průmysl. Ročně židovský stát dováží vojenskou techniku za zhruba 2,8 miliardy dolarů. Kromě spolupráce na vývoji vojenské techniky má země zájem třeba i o náboje a některé klasické střelné zbraně. U některých veřejných zakázek jsou ale vyžadovány takzvané offsety. Jde o povinnost u kontraktů nad pět milionů dolarů (u navazujících zakázek nad 500 tisíc dolarů) nakoupit izraelské zboží v hodnotě 20 procent zakázky, investovat v Izraeli či převést do země svoje technologie. Lze to ale provést i prostřednictvím jiných firem.

Izrael také nabízí investiční pobídky v oblasti nových technologií a na vytváření pracovních míst v méně rozvinutých oblastech země, jako je Negevská poušť.

Podnikání v netechnologických odvětvích ovšem naráží na některé administrativní problémy. Izrael proto není v žebříčku snadnosti podnikání vydávaném Světovou bankou hodnocen příliš vysoko.

Problémem jsou také relativně vysoké mzdy včetně nekvalifikovaných zaměstnanců. Z bezpečnostních důvodů totiž Izrael už nevydává tolik povolení Palestincům z okupovaných území, kteří pracovali například ve stavebnictví. Snaží se je nahradit dovozem pracovní síly z jihovýchodní Asie, ovšem ne zcela úspěšně. Celkově celé izraelské hospodářství trpí některými vážnými problémy. Vysoká cena nemovitostí naznačuje, že v zemi možná existuje realitní bublina a její případné splasknutí by mohlo mít nepříznivý vliv na celou ekonomiku. Relativně vysoká cena potravin a velká příjmová nerovnost pak vedou k napětí ve společnosti a hrozí politické otřesy.

Ekonomové také upozorňují na závislost na dovozu surovin a z toho plynoucí citlivost například na růst ceny ropy. V neexportních a netechnologických odvětvích vykazuje Izrael jen nízkou produktivitu práce a nízké investice. V určitých odvětvích, jako jsou telekomunikace a bankovnictví, existuje jen omezená konkurence, což zvyšuje ceny. V této souvislosti se často mluví o existenci "duální ekonomiky", která by z dlouhodobého pohledu mohla mít negativní vliv na současný hospodářský růst.

Hospodářský profil I

Hospodářský profil II