Šúsaku Endó: Mlčení

Po třech dnech déšť konečně ustal. Skulinou ve dveřích dovnitř pronikal paprsek bílého světla.

„Nepodíváme se trochu ven?“ řekl jsem a Garrpe s úsměvem přikývl. Trochu jsme posunuli navlhlé dveře. Z lesa zazněl ptačí zpěv, jako když vytryskne pramen. Zaplavila mě nevýslovná radost z toho, že žiju.

Sedli jsme si s Garrpem vedle chaty a svlékli se. Vši byly tiše schovány ve švech šatů jak bílý prášek. S pocitem uspokojení jsem je jednu podruhé rozmačkával kaménkem. Nepodobalo se to ale pocitu pochopů vraždících křesťany?

Lesem se ještě trochu táhla mlha, jejími trhlinami však už modře prosvítala obloha a v dálce moře. Na pobřeží, přilepena jak ústřice, ležela osada. Asi to bylo Tomogi.

Nechali jsme zabíjení vší a s dychtivostí, vysvětlitelnou dlouhým pobytem v uzavřeném domku, jsme hleděli do světa lidí.

„A nic se neděje –“ Garrpe se zasmál bílými zuby a blaženě vystavoval slunci nahou hruď porostlou zlatými chloupky. „Zdá se, že není čeho se bát. Napříště si občas dopřejeme aspoň tohle potěšení ze sluneční lázně.“

Následovalo několik slunečných dní. Pomalu jsme se osmělovali stále víc a víc a denně se vydávali na procházku po svahu lesa, plného vůně mladého listí a zvlhlé země. Garrpe říkal našemu uhlířskému domku klášter. Byli jsme právě na takové pěkné zdravotní procházce, když mě rozesmál výzvou: „Vraťme se do kláštera. Dáme si tam teplý chléb a hodně mastnou polévku. Ale těm Japoncům o tom nic neřekneme.“

Připomnělo mi to náš společný život v klášteře sv. Františka Xaverského v Lisabonu. Jenomže tady nemáme ani láhev vína, ani hovězí maso. Žijeme jen z toho, co nám přinášejí rolníci z Tomogi, to jest z pečených brambor a vařené zeleniny. Avšak z hloubi srdce mi stoupá pevná víra, že Bůh nás bude ve všem chránit a zachová nás v bezpečí.

Jednoho dne jsme jako obvykle seděli na kameni mezi hájem a chatou a rozmlouvali. Les už potemněl, ale mezi stromy ještě prosvítalo zapadající slunce. V jeho záři vzlétl na dosud jasné obloze velký pták opisuje k protějšímu kopci černý oblouk. „Někdo nás pozoruje,“ řekl náhle Garrpe ostře, ale potichu, nehýbaje skloněnou hlavou. „Nesmíš se ani hnout. Zůstaň tak, jak jsi!“

Na pahorku, k němuž před chvílí letěl pták a který od nás dělil les, stáli ve světle večerního slunce dva muži a dívali se směrem k nám. Bylo nám jasné, že to není nikdo z rolníků z Tomogi, protože ty jsme znali. Strnuli jsme jako dva kameny a úpěnlivě jsme v duchu prosili, aby západní slunce ještě nezvýraznilo naše obličeje.

„Haló, kdo je tam?“ halekali ti dva z vrcholku protějšího kopce. „Haló, kdo je tam?“

Váhali jsme, zda máme něco odpovědět, ale ze strachu, abychom se neprozradili, jsme mlčeli.

„Scházejí z kopce a jdou sem…“ šeptl Garrpe sedící dál na kameni. „Ne, ne. Vracejí se.“

Jejich postavy sestupující do údolí se stále zmenšovaly. Nebyli jsme si však jisti, zda nás ti dva muži, stojící na kopci v záři západního slunce, opravdu viděli.

Té noci k nám nahoru přišel s Ičizóem i Magoiči, který je jedním z tossamů. Vyprávěli jsme jim, co se nám v podvečer přihodilo. Ičizó upřeně zíral úzkýma očkama na jedno místo v chatrči, pak mlčky vstal, něco prohodil k Magoičimu a oba začali vytrhávat prkna v podlaze. Okolo lampy s rybím tukem kroužili moli. Muži vzali motyky visící na dveřích a dali se do kopání. Jejich postavy mávající nástroji se odrážely po stěnách. Když vyhloubili jámu, do níž bychom se vešli oba, nakladli na dno slámu a otvor znovu přikryli prkny. Napříště to měl být náš úkryt – kdyby došlo k nejhoršímu.

***

Od toho dne jsme byli velice opatrní: nevysedávali jsme před domkem a večer jsme nerozsvěcovali lampu.

K další příhodě došlo za pět dní. Toho dne jsme pozdě v noci tajně křtili dítě, které přinesla Omacu provázená dvěma muži ze skupiny tossamů. Byl to první křest od našeho příjezdu do Japonska a neměli jsme při něm samozřejmě ani svíci, ani hudbu: jediné, co nám při obřadu posloužilo, byl malý, prasklý šálek na čaj se svěcenou vodou. Ale ta chvíle mě naplnila daleko větší radostí než sebeslavnější obřad v katedrále: ubohá chatrč, pláč dítěte, Omacu s láskou je tišící, venku muž na stráži a slavnostní hlas Garrpeho pronášejícího slova křestních modliteb. Byla to blaženost, jakou může pocítit jen kněz, který hlásá víru v cizí zemi. Když křestní voda zkropila čelíčko dítěte, nakrabatilo tvář a dalo se do pláče. Tahle tvářička s úzkýma očkama se zanedlouho změní v tvář, jakou má Mokiči nebo Ičizó. I toto dítě bude jednou těžce pracovat, tak jako jeho otec a děd, na tomto úzkém, chudém proužku země při pobřeží temného moře a stejně těžce umírat. Ale Kristus nezemřel jen za krásné a ctnostné. V té chvíli jsem pochopil, že umírat za lidi dobré a krásné není tak těžké, ale jakou oběť znamená vydat se za ubohé a zkažené!

Když odešli, zavrtali jsme se unaveni do slámy. V chatě tkvěl zápach rybího oleje, který muži přinesli zdola. Vši se zase začaly pomalu procházet po mých zádech a stehnech. Na jak dlouho jsem asi zdříml? Garrpe jako obvykle mocně, pokojně chrápal, a tak jsem usínal vždy jen na chvilku. Náhle se mi zdálo, jako by někdo viklal dveřmi. Nejdřív jsem si pomyslel, že to asi vítr, vanoucí z údolí, proniká lesem a naráží na dveře. Vylezl jsem ze slámy a ve tmě prsty tiše šmátral po prknech podlahy. Pod nimi byla tajná jáma, kterou pro nás vyhloubil Ičizó.

Zvuk pošupování dveřmi ustal a ozval se tichý, smutný mužský hlas: „Padre, Padre!“

Nemohli to být vesničané z Tomogi. S těmi jsme měli domluveno, že vždy třikrát lehce zaťukají. I Garrpe se konečně probudil a bez hnutí naslouchal.

„Padre,“ opakoval plačtivý hlas. „My… nejsme žádní zrádci… Můžete nám věřit –“

Zadržovali jsme ve tmě dech a neodpovídali jsme. Nějaký slaboduchý špicl se nám zřejmě snažil nastražit past.

„Nevěříte nám? Jsme rolníci z Fukazawy. Už dlouho jsme bez kněze. Chtěli bychom se vyzpovídat.“

Mlčeli jsme a oni se zřejmě vzdali. Strkání do dveří ustalo a bylo slyšet už jen šouravé kroky odcházejících mužů. Položil jsem ruku na dveře a chystal se vyjít ven. Ano, i kdyby nám jejich prostřednictvím nastražili past, je mi to jedno.

V mém srdci se ozval silnější hlas, který mi říkal: Co jsi to udělal? Co když to byli opravdu věřící? Jsem kněz a jsem tu proto, abych sloužil lidem. Jaká hanba by bylo zanedbat tuto službu ze strachu o sebe sama.

„Nech toho,“ napomenul mě přísně Garrpe. „Je to hloupost.“

„Aťsi je to hloupost, ale nezbavuje mě to proto povinnosti –“

Otevřel jsem dveře. Venku byla nádherná měsíčná noc – země i les se koupaly ve stříbrném světle. Dva muži, přikrčení nedaleko jako psi, se otočili a volali:

„Padre, věřte nám.“

Všiml jsem si, že nohy jednoho z mužů jsou zakrvácené. Asi se poranil o nějaký kořen, když vystupoval sem nahoru. Oba padali únavou.

Nebylo divu. Putovali sem dva dny ze souostroví Gotó, vzdáleného odtud asi dvacet leguí.

„Byli jsme tu už jednou, tady v horách. Schovali jsme se tamhle na kopci a dívali se sem.“

Jeden z nich ukázal prstem na pahorek proti chatě. To byli tedy ti lidé, kteří nás onehdy za soumraku sledovali.

Vešli jsme do chaty, a když jsme jim podali sušené sladké brambory, které nám přinesl Ičizó, pojídali je hltavě jako zvířata, strkajíce si je oběma rukama do úst. Bylo zřejmé, že dva dny nejedli téměř nic.

Po chvíli jsme se od nich dozvěděli víc. První, co jsme chtěli slyšet, bylo – kdo jim, proboha, pověděl, že tu jsme?

„Řek´ nám to jeden náš krajan, taky křesťan, Kičidžiró se jmenuje.“

„Kičidžiró?“

„Ano, Padre.“

Dřepěli tam v mihotavém světle olejové lampy, kolem úst jim dosud lpěly kousky brambor. Jeden z mužů byl skoro bezzubý. Usmíval se jak dítě a cenil přitom své dva zuby. Ten druhý byl naopak v přítomnosti nás, kněží z cizí země, uzavřený a vážný.

„Kičidžiró snad není věřící?“

„Ale ano, Padre, Kičidžiró je křesťan.“

Odpověď nás zarazila, i když my sami jsme byli už dříve napůl přesvědčeni, že asi křesťan bude.

Postupně jsme se dozvěděli jeho příběh. Kičidžiró totiž kdysi odpadl. Před osmi lety jakýsi donašeč z nenávisti k celé jeho rodině udal Kičidžiróa a jeho sourozence jako křesťany a oni byli podrobeni vyšetřování. Když byli vyzváni, aby šlápli na Kristův obraz, starší bratr a mladší sestra odmítli, ale Kičidžiró, jakmile mu úředník začal jen trochu vyhrožovat, honem vykřikl, že se vzdává víry. Jeho sourozence pak uvrhli do vězení, zato jeho propustili. Do vesnice se však už nevrátil.

Kdosi spatřil toho zbabělce v zástupu zvědavců, kteří se přišli podívat na popraviště, kde měli být oba křesťané upáleni. Vypadal prý jak zaběhlý pes, tvář celou zašpiněnou od bahna. Nesnesl pohled na mučednictví svých sourozenců a hned zmizel.

Muži nám dál sdělovali překvapující věci. Obyvatelstvo jejich vsi, která se jmenuje Oodomari, dosud uniká pozornosti úřadů a vyznává křesťanskou víru.

A tak to není jen v Oodomari – také v sousedních vsích a osadách, jako jsou Mijahara, Dózaki a Egami, je velké množství těch, kteří navenek vystupují jako buddhisté, ale jsou to tajní věřící. A ti všichni dlouho, dlouho čekají, že k nim jednoho dne přijdeme přes moře my, kněží, a přineseme jim požehnání a spásnou zvěst.

„Ale mši a zpověď už dávno nemáme. Všichni se jenom modlíme,“ řekl muž se zkrvavenýma nohama. Užíval při tom zkomolených portugalských slov konfisan pro zpověď a orašo pro modlitbu.

„Přijďte, prosím, brzy k nám do vsi, Padre. Učíme děti, jak se mají modlit, a toužebně čekáme na den, kdy zase přijdou Otcové.“

Muž s několika málo žlutými zuby doširoka otevřel ústa a přikývl. Rybí olej hořel a praskal – připomínalo to pražení bobů. Jak bychom mohli s Garrpem odmítnout takovou prosbu? Dosud jsme byli příliš ustrašení. Ve srovnání s těmito japonskými venkovany, kteří se sem za námi dovlekli se zraněnýma nohama, jsme byli učinění zbabělci.

Obloha pobledla a s mléčně bílým ránem vnikal do chaty studený vzduch. Ať jsme je přesvědčovali jakkoli, odmítali vlézt si do slámy a vyspali se vsedě objímajíce kolena. Brzy skulinami ve stěně začalo pronikat denní světlo.