Týdeník Ekonom přinesl v září a říjnu seriál o českém školství (Ekonom č. 37−42/2016). K tématu se vracíme, neboť v článcích byly pojmenovány nedostatky, s nimiž se tuzemský vzdělávací systém potýká. Problematice se věnuje i konference "Česko: jak jsme na tom", kterou tento čtvrtek v Praze pořádá Aspen Institute.

Na základě rozhovorů s odborníky na vzdělávání nabízíme nyní stručný souhrn pěti kroků, které by mohly přispět k řešení těch nejpalčivějších nedostatků.

Aspen banner

1. Shodnout se na cílech vzdělávání

Tuzemské školství lze vystihnout slovem "nejistota". Učitelé a odborníci na vzdělávání totiž často upozorňují, že jako společnost Češi netuší, co od svého vzdělávacího systému očekávat. Na legislativní úrovni sice jsou k dispozici dokumenty, které cíle vzdělávání formulují (např. Bílá kniha nebo Strategie vzdělávání 2020), jenže buď jde o dokumenty zastaralé, nebo se jejich obsah nedaří uvádět do praxe.

"Panuje takový názorový rozkol, že se jako společnost nesvedeme domluvit," domnívá se Bohumil Kartous, tiskový mluvčí organizace Eduin. Širší shoda o cílech vzdělávání přitom stála na počátku reforem v zemích jako Finsko, Singapur nebo Ontario, jejichž školství bývá označováno za vzorové. Pokud podle Kartouse žádnou shodu nenalezneme, školství se nebude ani dál posouvat.

Je ale zřejmé, že svět kolem nás se proměňovat bude a že škola si v něm bude muset nalézt opodstatnění. S ohledem na nejistou budoucnost by se podle Kartouse měly formulovat takové cíle školství, aby jeho absolventi byli co nejvíce adaptabilní. "Škola by děti měla naučit připravenosti na neustálé změny," navrhuje.